"Máme stabilní playlist, který obměňujeme s ohledem na to, jak se lidé baví. A dvě novinky, které nejsou na žádné desce. Když je skutečně dobrá atmosféra, vznikají písně i konkrétně pro tu atmosféru," říká držitel několika prestižních hudebních cen Anděl. A také mluví o tom, co dělá těsně před vystoupením a kdy ho můžete potkat pod pódiem.
Na hradě Točník u Berouna, kde startoval festival Hrady.cz, vystupoval Tomáš Klus po Davidu Kollerovi. Toho si však desítky lidí nechaly ujít a čekaly pod prázdným pódiem na Kluse. "Lidé si i pod druhým pódiem vychutnávali Kollera, takže nebyli ochuzeni. A navíc si vydobyli dobré místo na nás. Můj kytarista Jirka Kučerovský je tak nádherná lidská bytost, že zkrátka stojí za to být v první řadě a kochat se," říká Klus.
Co říkáte na to, že jste teď na festivalech tak obrovský tahák?
Už od útlého školního věku jsem příznivcem taháků, takže pro mě je to skvělá zpráva. Ale zároveň si to nepřipouštím, hlavně z toho důvodu, že si myslím, že to není zdravé.
Přijíždějí za vámi tisíce lidí. Není to svazující, cítíte zodpovědnost?
Je to spíš tak, že nemají v tu chvíli co dělat, protože hrajeme jenom my. Snažíme se tyhle věci přecházet s humorem, protože je velmi snadné si na tom ulítnout. Samozřejmě si to užíváme a hrozně si toho vážíme. Především v momentě, kdy vyloženě leje a lidi tam přesto jsou. To má člověk chuť jít dolů s ručníkem, ty lidi otřít a říct: Děkuju, děkuju, děkuju. Ale nejde to.
Festival České hrady na Kunětické hoře (28. července 2012)
Co ovlivní vaše vystoupení? A jsou vůbec pokaždé jiná?
Jsou, velmi. Už jsme festivalů objeli tolik, že jsme po první písni schopni posoudit, jak si koncert užijeme. Jestli budeme muset makat, nebo se povezeme na té týmové atmosféře s publikem.
Jak to po první písni poznáte?
Jsou publika, která přicházejí s tím: tak nás bav, když se o tobě teď všude píše, ukaž nám, proč sis to zasloužil. Pro mě je to jako pro bývalého sportovce výzva. Ale samozřejmě si mnohem víc užívám koncerty, kde lidi nabídnou otevřenou náruč a říkají: Hej, my jsme si s tebou přišli užít následující hodinu.
Máte na festivalech čas zajít na vystoupení svých kolegů?
Když na festivalu přespáváme, tak si to většinou z pozice diváka užíváme. Byl jsem dítě odchované festivaly a nenechávám si to ujít ani teď. Baví mě pozorovat rozdíly u kolegů, každý koncert je jiný, ať chcete, nebo ne, a to je na tom to zajímavé.
Čí koncert jste už letos stihl?
To je strašně moc lidí, třeba na Colours of Ostrava jsem si vychutnával i kapely, jejichž jména jsem do té doby vůbec neznal. Poslední pecka, kterou jsme si s kytaristou Jirkou velmi užili, byly Horkýže Slíže, to je velmi legrační záležitost.
Koncerty sledujete z backstage, nebo chodíte mezi lidi?
To až za tmy. Poněvadž já velmi rád rozdávám autogramy a hovořím po koncertě s lidmi, ale na festivalech je mi to vůči interpretovi, který zrovna hraje, žinantní. Takže fanoušek se ze mě stává až za tmy, abych nerušil vystoupení lepších kolegů.
Počkejte, takže vás lidé mohou potkat i pod pódiem?
Jo, to se stává velmi často.
Festivalový seriál České hrady měl v pátek a v sobotu zastávku ve Švihově u Klatov. Představili se tu Monkey Business, No Name, Tomáš Klus a další.
Zajímá vás, kdo vystupuje před vámi? Hraje to nějakou roli?
Určitě hraje, ale na festivaly jezdí fanoušci muziky a je jim v zásadě jedno, jestli se dívají na známou nebo neznámou kapelu. Těžit z toho, že kapela před ním lidi nastartovala, je příjemné, ale neříkám si: Ježíš, dneska hrajeme po těchhle, to bude práce! Tak to není. Ani se nestává, že by lidi někdo umrtvil. Jen mě třeba mrzí, že si to nemůžu užít, když hraje někdo z mých oblíbenců. Jsem většinou zavřený v unimobuňce.
A tam nabíráte síly?
Tam se spíš soustřeďuju na playák, přemýšlím o životě a dělám různé teorie o smyslu života (úsměv). Ne, tam jenom tak čumím do zdi.
Popište mi, jak vypadá těch pár desítek minut před vystoupením?
Takových patnáct minut před koncertem jsem nekomunikativní. Vlastně pořád trpím docela silnou trémou z toho, že vlezu na pódium a nevím, co mám těm lidem říct.
Takže to tam promýšlíte?
To právě nejde. Mám vyzkoušené, že když to člověk promýšlí, zakoktává se a působí trochu jako blázen. Spíš se uklidňuju, že to nějak dopadne, a ono to vždycky nějak dopadne.
Zajímá vás, v kolik hodin hrajete?
Upřímně řečeno, mám rád, když hrajeme za světla, protože rád vidím na lidi. Mě uklidňuje, že je přímo vidím a že z jejich reakcí mohu usoudit, jakou píseň zařadit. Tma je anonymní, vidíte první tři řady, nemáte přehled o celku, což mě trochu rozhazuje. Ale pozdní hodina má zase tu výhodu, že lidi už jsou takzvaně rozpaření, takže si můžete dovolit odvážnější kusy.
Je pro vás letní sezona vysilující?
Je to podle publika. Ale musím zaklepat, že v poslední době mě setkávání s lidmi nabíjí. Nechá mi tolik síly a energii, třeba i větší, než s jakou jsem přicházel, že si na nedostatek energie nemohu stěžovat.
Zpěvák a skladatel Tomáš Klus před udílením cen Žebřík
Takže vypustit sezonu, když je toho teď tolik, vás nenapadlo?
To je právě šílený, že to takhle je. Spíš lidově řečeno nepobírám, co se okolo nás děje. Pořád si říkám: jak je to možné? Takže se z toho raduju a o delší pauze nepřemýšlím. Může to přijít, až budeme chtít natočit desku, tu bychom chtěli udělat zase jinak a třeba lépe. Ale pochybuju, že by to bylo v sezoně, to by bylo škoda a člověk zavřený ve studiu by ztratil kontakt s realitou.
Ještě není časově naplánovaná?
Je to v budoucnu, půlku nových písní jsem teď proškrtal. Rozhodl jsem se, že nechci dělat písně smutné, depresivní a negativní, toho už mám dost i všude kolem sebe. Chtěl bych zas lidi počastovat dobrou náladou, která nám chybí. Tak ji nasávám a třeba to ze mě pak vypadne a budou veselé písně. Ale třeba se dostanu do jiného životního období a vydám desku s názvem Deprese.
Myslíte, že fanoušci mají rádi spíš ty pozitivní písničky?
Mám radost z toho, že se nám podařilo ulovit publikum, které ještě úplně nepropadlo blbé náladě. A myslím, že pokud u nás fanoušci něco hledají, tak pozitivum žití, že se člověk nezblázní jen tak z něčeho. Tomu se snažíme vyhýbat, proto děláme leckdy vrcholně trapné rozhovory a děláme si srandu sami ze sebe, v tom vidíme východisko.
Neříkáte si někdy, že byste chtěl jako písničkář hrát pro menší publikum, ale už to nejde?
Ať působím jakkoli bláznivě, občas mám nohy na zemi a vím, že tahle vlna nás opustí. To, co prožíváme, je divoký sen, který se mi kdysi zdál, a hrozně si ho užívám. Nálady, které občas mívám, že by to chtělo menší prostory a méně lidí, budou reálné a zase v něčem jiném poučné.
