Styl osmičlenného Točkolotoče vytvářejí hlavně kytary; mohou být až čtyři a hrají zároveň rytmicky i melodicky. Žádný z bílých muzikantů asi nenapodobí jejich lehkost či taneční, takřka flamenkový odpich a slastnou ohnivost (Maličká, Černé vlasy, černé oči). Nespoutanost našla přirozené vyjádření v chytrých aranžmá - třeba ve skladbě Jsme muzikanti se kytary prolétají, předbíhají a doplňují s kontrabasem Pavla Bolceka či bubny stálého hosta Zdeňka Frýborta. Výsledné kytarové předivo znásobuje radost z muzicírování, která žene tóny kupředu takřka samospádem, jako bystřinu. Avšak kapela nezůstala jen u svého točkolotočivého stylu. Bluegrassové banjo hostujícího Luboše Maliny pootočilo instrumentálku Čoč blíže k Americe. O této zemi pak skupina, posílená preludujícím klarinetem Milana Straky, zpívá jako o splněném snu (Amerika).
Rockovější posun má skladba Jsme mladí, housle přizvané Ivy Bittové prokreslují píseň Jednou nahoře, jednou dole melancholickými linkami spolu s jejím živelným zpěvem beze slov.
Zásluhou českých překladů víme, o čem svitavští Romové zpívají. Jsou to jednoduchá slova o radosti ze života, která se dají shrnout: hodně vína, žen, peněz, tance a zpěvu. Se skladbou Nejsme stejní Točkolotoč vysílá ještě jedno zcela srozumitelné přání: "Jsme různí, lidé přece nemohou být všichni stejní. Všichni jsme lidé, svět přece nepatří jen jedněm slyšíš mě?" Muzika Točkolotoče, který dnes vystoupí v pražské Akropoli, je slyšet velmi dobře.
| Točkolotoč: Kale bala, kale jakha |
|
CD, 42 minut |
|
Vydala firma Carousel |
