Titiyo: Jsem úspěšná? Fajn. Ale nežiju tím

"Nikdy jsem nechtěla být zpěvačkou. Věděla jsem, že mám dobře posazený hlas, celá rodina o tom mluvila jako o hotové věci, ale trpěla jsem plachostí," přiznává ve Švédsku žijící nevlastní sestra slavné Neneh Cherryové, která si říká Titiyo. Její čtvrté album Come Along překročilo regionální hranice a titulní skladba se i přes podvědomý odpor českých posluchačů k černé hudbě začíná chytat i v našich rádiích.

Titiyo - Zpěvačka Titiyo. | foto: Titiyo

Jak se stane pop hvězdou člověk, který se stydí?
Nakonec to bylo hodně jednoduché. Dostali mě na pódium, strčili do mě a v tom okamžiku ze mě všechno spadlo. Vzlétla jsem.

Váš otec hrál na perkuse ve švédské komunitě černých afrických hudebníků, jíž vévodil jeden z nejslavnějších jazzových trumpetistů všech dob Don Cherry, matka je pianistka a učitelka tance. To se muselo projevit na vaší hudební výchově, ne?
Já jejich hudbu jako dítě nenáviděla. Zbožňovala jsem Abbu jako dnešní děti obdivují Britney Spearsovou. Chtěla jsem být blondýna a snažila jsem se mít co nejbledší kůži. Byla jsem pyšná, že táta měl s Abbou hrát na perkuse, a hodně mě mrzelo, když mu máma řekla, že když bude hrát s takovým kýčem, tak se rozvede.

A vlastní hudební sebeuvědomění?
Přijela jsem v polovině 80. let za Neneh do Londýna. Ona tehdy dělala s avantgardními rockovými kapelami. Někde jsem tam slyšela Arethu Franklinovou, a to mně tak nadchlo, že jsem si z rodinné sbírky desek vytahala její alba a začala je poslouchat pořád dokola.

Nepřipadá vám nezvyklé být soulovou zpěvačkou ve Švédsku?
Za posledních pět let se Evropa neuvěřitelně změnila. Vznikl mohutný kontinentální gramofonový průmysl a jak se zintenzivnilo prolínání jednotlivých národních kultur, roste i otevřenost mladých posluchačů k černé hudbě. Ale také evropská černá hudba hledá cesty, jak oslovit bílého posluchače. Jsem toho příkladem - jako dcera hudebníka ze Sierry Leone a švédské muzikantky. Ve mně se pere černé hudební cítění se smyslem pro rock. Zatímco rockeři objevují rap, já jsem zase začala objevovat bílý rock. Podle mě je dnes Evropa ve vzájemném prolínání evropských a neevropských hudebních kultur dál než Amerika.

Čím se jednotlivé složky vzájemně ovlivňují?
Mohu mluvit jen za sebe. Kromě Arethy nemám žádný černý vzor. Ani ho nepotřebuji, protože je to ve mně, v srdci. Bílý rock mi zase dal hlavu. V kapelách, které poslouchám, ať jsou to Radiohead, Depeche Mode nebo Soundgarden, je intelekt. Vlastně hledám nějakou vyváženost mezi těmito dvěma světy. To je podstata mé hudební kariéry. Nezní to moc učeně?

Ne. Ale co když se to nepovede?
Tak se to povede někomu jinému. Já v tomhle povolání i po čtyřech albech nevidím žádné poslání. Jestliže jsem úspěšná, fajn. Jestli ne, vrátím se k pěstování koní. A ráda.