The Weeknd vydal album, které má vést ke světlu na konci tunelu

Kam se poděl pološíleně se smějící chlapík se zakrvácenými ústy z obalu předchozího alba After Hours? Zestárl, zešedivěl a soudě dle jeho nevěřícného výrazu se s náhlou proměnou dosud nedokázal sžít.

Kanadský zpěvák The Weeknd dokázal i v minulosti přebaly svých desek naznačit, co se mu momentálně odehrává v duši i mozku. Na Dawn FM se prezentuje jako starý muž, unavený, který by asi měl bilancovat dosavadní život, ale nejspíš si právě s hrůzou uvědomil, že není na co vzpomínat.

„Každou takovou chvíli by si měl člověk pamatovat a schovat si ji na horší časy. To je potom takovej ohřejváček na zimu,“ říká doktor Skružný ústy Rudolfa Hrušínského ve Vesničce mé střediskové. The Weeknd, vlastním jménem Abel Makkonen Tesfaye, se však tváří, jako kdyby si žádnou takovou chvilku neschoval, neboť jaksi neměl co, si schovat.

Po vizuálním „intru“ by člověk čekal nějakou pesimistickou, bezvýchodnou nahrávku, ale zpěvák se snažil spíš o opak. Dawn FM je koncipována jako poslech stejnojmenné rádiové stanice – občasným moderátorem je herec Jim Carrey – a podle zpěvákových slov má na posluchače působit tak, jako by se ocitli v dlouhé koloně v autě, ale někde v dáli už vidí světlo, které je z předlouhé šňůry vyvede. 

Je samozřejmě také k přemítání, proč se v roli hostujícího speakera objevuje právě hvězda 90. let Carrey, svého času jeden z nejlépe placených a nejoblíbenějších herců světa, dnes ovšem profesně spíše stagnující. Herec je ke slyšení hned v úvodním atmosférickém prologu Dawn FM s futuristickými syntezátory a zkresleným zpěvem. Opravdu se album rozjíždí elektropopovou Gasoline, postavenou na tepající rytmice.

Píseň jako taková lépe funguje ve slokách než v trochu násilně na hitovou notečku tlačeném refrénu. Jako otevírák, který by okamžitě připoutal k poslechu, to není, ale nezapomínejme, že jsme v zácpě, nervy jsou našponované jako struny a na víc než na nervózní poklepávání si prsty do volantu v tuto chvíli nemáme kapacitu.

Roztěkaně zní i následující How Do I Make To Love Me? Hudebně osmdesátková diskotékovka, textově má ale od tehdejšího bezstarostného hédonismu dost daleko – v tom je to typický The Weeknd, který do rozjásaného hudebního podkresu zpívá o úpěnlivé touze po lásce.

Skladba se nenásilně prolne s následující Take My Breath, kde The Weeknd znovu bere v potaz retro synthwave vlnu. Prim hraje rovný taneční beat a energický refrén. Sráží ji však natahovaná kolovrátková mezihra.

A Tale By Quincy, v níž má hlavní slovo druhdy dvorní producent Michaela Jacksona Quincy Jones, je postradatelná vycpávka a následující Out Of Time je jak vystřižená z repertoáru zmíněného krále popu. The Weeknd se znovu snaží stát novodobým Michaelem Jacksonem, ale stále mu schází jeho aura výjimečnosti, kterou se snaží dohnat místy nepříjemně šponovaným kňouravým zpěvem.

Dawn FM

55 %

The Weeknd

V polovině se album tříští, rozmělňuje a jen těžko udrží pozornost, což byla slabina i předchozích zpěvákových desek. Best Friends je plytká rádiovka, Is There Someone Else? tuctová balada bez jiskry a Every Angel Is Terrifying se nezmůže na víc než na citaci hudby ze seriálu Stranger Things.

Deska se zmátoří až s předposlední Less Than Zero, což je přímočará synthpopová písnička s kouzelně jednoduchou melodickou linkou, v níž se naštěstí The Weeknd nepouští do exaltovaných hlasových exhibicí a plně jí slouží.