Robert Smith nespěchá. A teď nejde ani tak o onen výše zmíněný interval mezi vydáním alb Dream a Songs Of A Lost World, spíš o skladatelský rukopis a především typický smysl pro pozvolnou gradaci písniček. Úvodní Alone začíná pomalou éterickou předehrou, a když už má člověk dojem, že se ozve zpět, hudba se pomalu sune dál a navodí až meditativní stav smíření. Teprve po třech a půl minutách se ozvou první slova: „This is the end of every song that we sing / The fire burned out to ash and / The stars grown dim with tears.“
A rázem je všechno zpátky, všechny vzpomínky, které se vážou k poslechu The Cure. Robert Smith zřejmě vynašel nějaký lektvar proti hlasovému stárnutí, jeho naléhavý, plačtivý zpěv zní stejně jako na klasických albech a The Cure mu k němu hrají hudbu s pro ně typickou atmosférou blížícího se konce.
Smyčcová pizzicata, která vyšperkovala Lullaby z mistrného alba Disintegration, se jako v ozvěně vracejí v dramatické až industriálně skřípavé Warsong a znějí, jako kdybychom pokládali rudé růže na hlaveň tanku.
