Americká kapela The Body ve složení Chip King (kytara, hlas) a Lee Bufford (bicí, programování) bývá řazena do škatulky doom či sludge metalu, ale ve skutečnosti tento žánr dekonstruuje. Rozebírá ho na mikročástice, z nichž pak sestavuje zcela ojedinělý hudební tvar.
Pokaždé jiný, na albu No One Deserve Happiness z roku 2016 se podle vlastních slov pokusila o nejodpornější popovou nahrávku všech dob, na jiných nahrávkách koketuje s elektronikou nebo dark ambientem. Novinka s mnohovýznamovým titulem I’ve Seen All I Need to See je úzkostná, klaustrofobní, uzavřená do sebe. Ať už o to The Body usilovali, či nikoliv, pregnantně pojmenovává pocit ohrožení a osamění v důsledku pandemie.
Hudebně je to hutná, sytá a valivá masa mnohovrstevnatého zvuku, který se nekompromisně valí vpřed pozvolným, o to výhružněji působícím tempem. Můžeme hovořit o noisu, případně death industrialu, přičemž ale rytmická struktura v tomto případě není tak rozbitá a záměrně chaotická, jak tomu v těchto stylech bývá, ale cíleně pracuje s hřmotnými, neandrtálsky neotesanými beaty, které dopadají na tělo skladeb a propůjčují jim až hrozivou epičnost. Ukázkově tento postup funguje například v Eschatological Imperative, mohutně vyklenuté tak, až máte při poslechu chuť někam se schovat a neplést se tomuto kolosu do cesty.
Deska je znamenitě vygradovaná. Začíná pozvolna, nervózně potrhanou a znepokojivě působícími „výpadky zvuku“ prošpikovanou A Lament, která by klidně mohla znít jako podkres k nezávislému hororovému snímku. Okamžitě je jasné, v jakém duchu se ponese zbytek alba. The Body jako kdyby kolem posluchačova těla obtáčeli lepkavou a dusivou pavučinu, z níž není úniku. V závěru skladba graduje nečekaně epickým zvratem, který zní jako hodně chorobný obřad za mrtvé.
I’ve Seen All I Need to SeeThe Body Hodnocení: 85 % |
V téhle skličující atmosféře pak kapela maluje další plátna plná zmaru, o nichž ale není možné odtrhnout oči. Tied Up and Locked In je řezavé a bolavé memento smrtelnosti a pomíjivosti. A Pain of Knowing je trýznivá cesta do vlastní duše. Do Sandonorika, jehož sláva a majestát definitivně padl a nyní úpí pod jhem Nicoty. Pohled do očí číhající bestie, která nikdy nespí.
Dalším vrcholem, vedle zmíněné Eschatological Imperative, je The Handle/The Blade. Pochodově úderný rytmus, obalený bahnitou kytarovou stěnou, se pozvolna zrychluje a boří pevnou půdu pod nohama. Výsledkem je pocit závrati. Finální Path of Failure už jen hodí poslední hrst hlíny na rakev.
Není to věru snadné poslouchání, ale tahle deska svou intenzitou dokáže sejmout alespoň část břemene a očistit od chmurných myšlenek.
