Při rozhovoru k debutu Půlnoc jste prohlásila, že to do budoucna bez kapely nepůjde. Což se ukázalo jako prorocká slova, protože jste se kapelou obklopila. Jak přesně k tomu došlo?
Řekly si o to nové písničky. Už když jsem je psala, slyšela jsem v nich kapelu, v některých dokonce orchestr. A když jsem pak producentovi Martinovi Ledvinovi přinesla demosnímky, slyšel to tam taky. Takže to vyplynulo automaticky – začali jsme v tomto duchu na skladbách pracovat a najednou mám kapelu.
Kdo ji tvoří?
Na kytaru hraje Míra Malík, který si přivydělával jako technik u skupiny Jelen. Ale jak jsem v létě jezdila po koncertech mimo jiné právě s Jeleny, měla jsem možnost s ním po večerech hrát, jamovat a musím říct, že je to jeden z nejtalentovanějších muzikantů, které jsem kdy potkala. Z legrace jsem mu řekla, že jestli jednou budu mít kapelu, chtěla bych, aby v ní hrál. Pozvala jsem ho, aby mi nahrál něco na desku, a pak už jsme spolu rovnou začali zkoušet. Podobně to bylo s bubeníkem Markem Fryčákem, který má teď pauzu u Marka Ztraceného. Znali jsme se, kroužili jsme kolem sebe, byli jsme si pořád blíž a blíž, až jsem ho jednoho dne taky pozvala na nahrávání alba. A pak už jsme se začali připravovat na koncertní hraní.
Zmínila jste koncertní léto – jaké bylo?
Boží, mám za sebou spoustu krásných zážitků. Jela jsem turné s Kryštofem po českých zámcích a s cimbálovkou, takže to pro mě byla úplně nová zkušenost. Netušila jsem, kolik krásných míst v Česku je, celé to mělo neuvěřitelnou atmosféru. Tam jsem hrála sama, jen s kytarou a looperem, takže to bylo takové intimnější. Oproti tomu jsem jela společně s kapelou pár koncertů s Divokým Billem, což bylo zase tvrdší, rockovější. Potom jsem koncertovala s Jelenem, každý víkend minimálně jeden, dva koncerty.
Načerpala jste energii?
Spousty a taky jsem se v lecčems inspirovala. Sledovala jsem, jak spolu funguje a pracuje kapela Kryštof. Jsou to jednak neuvěřitelní profíci a hlavně velmi pohodoví lidé. Na pódium si to jdou hlavně užít a pro mě to, vzhledem k tomu, že jsem se čerstvě obklopila muzikanty, byla velká škola. Jako dítě jsem hrála závodně volejbal, nějakou dobu jsem byla i kapitánka týmu, což vlastně od fungování v hudební skupině není tak daleko.
Chystáte koncerty i po prázdninách, na podporu alba?
Na 6. říjen plánuju křest a pak by se mi v zimě nebo pak i na jaře líbila série nějakých menších klubových koncertů. Ale to je zatím ještě ve fázi plánování.
Čím se podle vás Lampiony nejvíc liší od prvotiny Půlnoc?
Písničky jsou živější, razantnější, ale hlavní gros je můj osobnostní posun. Před pár dny jsem jela s kamarádkou v autě mojí mamky, která v něm měla mé první CD. Uvědomila jsem si, že už jsem ho vlastně hrozně dlouho neslyšela a jak jsme ho tak poslouchaly, řekla mi kamarádka, že když poslouchala Lampiony a teď v autě Půlnoc, došlo jí, jak moc ty písničky odrážejí moje rozpoložení, v kterém jsem je skládala. Což dává smysl, koneckonců píšu o sobě, o svých pocitech, pohledu na svět a podobně.
Takže hlavní posun je ve mně. V mém životě proběhlo docela dost pro mě zásadních událostí, díky čemuž jsem se na jisté věci začala dívat trochu jinak. Týká se to asi i přístupu ke mně samotné. Přece jen jsem ve věku, kdy se z holky stává žena a každý rok hraje svou roli.
Mimochodem, první album Půlnoc, což je tma. Druhé Lampiony, tedy světlo. Ale může to být i světlo ve tmě...
Má to přesně tenhle význam. Lampion je světlo ve tmě, navíc Lampiony je první věc na albu a je právě o tom, že i když má člověk pocit, že je všechno zahaleno tmou, pořád jsou tam světla – lampiony, které ji zaženou. Ať už v podobě přátel, rodiny nebo třeba koníčku, sportu, hudby, čehokoliv.
