Držitel prestižních cen Grammy, který se letos získal tři jazzové trofeje Jazz Awards včetně ocenění pro nejlepšího hudebníka roku, je jednou z hlavních hvězd letošního ročníku festivalu. Zahraje ve Velkém sále pražské Lucerny 31. října, tedy na stejném místě, kde vystoupil tehdy v Československu poprvé.
Váš první koncert v Praze se konal před třiceti lety. A upřímně: já tou dobou ještě nebyla na světě...
..vypadá to tak (směje se).
Jak jste tehdy vnímal atmosféru?
Byla naprosto úžasná. Publikum bylo velmi pozorné a vděčné. Nadšené z hudby. Pamatuji si, že šlo spíš o vzájemný dialog. A tak jsem jen hráli a hráli. Měl jsem úplně propocenou košili, později mi zmáchala i kalhoty. Výjimečný večer.
Byl jste překvapený?
Ani ne. Nikdy mě nezaskočí to, že se lidé baví, když hrajeme dobře. Byl jsem jen dokonale šťastný.
Sonny Rollins v Praze |
Narážím na to, že jste hrál za železnou oponou. Nálada ve společnosti obecně byla obecně jiná.
Samozřejmě jsem to věděl. A myslím, že jsem z publika cítil, že ho alespoň na chvíli můžeme vysvobodit zpoza té bariéry, Byli jsme tu, jen tak. Jako naprosto uvolnění jazzmani z Ameriky. Mimo pódium si to nevybavuji. Měl jsem v Americe několik přátel Čechoslováků. A ti vlastně nevěděli, jaké to je žít v komunismu. Hádám, že to muselo být otřesné. Ale já jsem tu byl jen v roli muzikanta.
Tou dobou jste také nahrával album Tattoo You s Rolling Stones.
Popravdě jsem nahrával jen s Mickem Jaggerem. Zbytek kapely dotáčel zvlášť. Užil jsem si to a především má žena, která byla velkou fanynkou Stounů. Zprvu mě ta nabídka nenadchla, ale má žena mi říkala "Ne, ne, ne, to musíš udělat, když tě oslovili". Já je ale neznal. Spousta muzikantů se na mě dívala skrz prsty, že jsem se zapletl s rockem.
Opravdu to tak platilo?
Sám jsem to tak nevnímal, protože jsem neměl osobní zkušeností s rockovou hudbou. Ale přijal jsem to. Jazz je sofistikovanější, technicky náročnější, nicméně i tak jsem na rock kývl.
Turné se Stouny jste ale odmítl.
Ano, ano. Chtěl jsem se věnovat jen své hudbě. Cítil bych se zahanbený, že jsem vyměnil "své" lidi za jiné publikum a kolegy. A čekala by mě spousta kritiky, kterou jsem si raději odpustil. Stouni ani netrvali na tom, že dají mé jméno na plakáty. Stejně by to nic neznamenalo. Mimochodem to bylo patrně jejich nejlepší album, takže jsem vlastně rád, že jsem u jeho vzniku mohl být. A to si představte mou ženu...
A naopak. Splnil se vám nějaký hudební sen?
Ne. Jediné, po čem jsem vždy toužil, je sebezdokonalování. Proto každý den cvičím a skládám. Jen tak se dostanu k lepším výsledkům.
Tenorsaxofonista Sonny Rollins při návštěvě Prahy (30. října 2012, Praha)
Myslíte, že se hudba za ty roky, kdy sám hrajete, změnila?
Sám jsem se změnil. Mám vyšší cíle i požadavky. Ale spousta mých přátel je spokojená s tím, co umí. Jsou totiž typy, které se nepotřebují posouvat a měnit. Já takový rozhodně nejsem. Musím se vyvíjet, abych měl pocit, že dělám smysluplnou věc. Nebyl bych se sebou spokojený, kdybych se zasekl na jednom místě.
Souvisí to s tím, že během přestávek ve své hudební tvorbě studoval buddhismus v indických a japonských klášterech?
Ano, ale to se projevilo až v posledních letech. Nejprve jsem toužil vypilovat techniku, teprve pak jsem chtěl zdokonalit sebe jako lidskou bytost. Ale znova připomínám: vždy jsem chtěl být jen lepším a lepším muzikantem. A tohle s tím šlo jen ruku v ruce.
