Recenzně pitvat a rozebírat křehce snivé písničky dua Tara Fuki na desce Motyle je skoro nestoudnost. Jejich plachou krásu lze jen vychutnávat, kochat se jí. Případně žasnout, jak s minimálními prostředky dosáhnou violoncellistky a zpěvačky Dorota Barová a Andrea Konstankiewicz naprostého maxima.
Dva lahodně se proplétající hlasy, účelný hudební podkres a mámivá atmosféra bezčasí a vytržení. Krásná práce se stavbou písničky a s detaily – třeba Rano, kde text podbarvuje bezeslovný vokální rytmus.
Následující Z wiatrem vyloženě láká jít ven, do přírody, brodit se tlejícím listím a ponořit se do svého nitra. Pak se vrátit domů, naslouchat praskání ohně v kamnech. A večer před spaním alespoň v duchu sepnout ruce a poděkovat všem blízkým za to, že jsou.
Tara Fuki jsou už několik let zárukou kvality. Písničky skládají z niterné potřeby tvořit hudbu, není tu ani stopa po jakémkoli kalkulu. Melodie a slova z jejich prstů a hrdel prýští zcela přirozeně. Hudba je intuitivní, spontánní, sdělná.
MotyleTara Fuki |
Dotýká se něčeho obecně platného a srozumitelného. Zalistujte bookletem – texty v něm nenajdete. Slova bez hudebního obalu, napětí a vzrušení by byla jen poloviční. Tahle deska stojí na kontrastu hlasů, slov, ticha a kaleidoskopu nálad. Na střetu jazyka českého a polského. Je to obraz života, kterým tahle nádherná deska pulzuje každou vteřinou.
