Za zkratkou MGKK v titulu alba, které kapela toto úterý pokřtí v pražském klubu Roxy, se ve skutečnosti skrývá slovo Magic. A stylová deska, na které Sunshine zašli v kombinaci rocku a taneční hudby ještě dál než kdy dřív, ve výsledku vůbec nepřístupná není. O hektickém nahrávání, inspiracích i koncertech v Japonsku hovoří frontman Kay Buriánek.
Nové album jste z velké části natáčeli v Berlíně, proč?
Byla to shoda náhod, která navíc vyšla i jako nejlevnější varianta. Kluk, kterému studio patří, je náš kamarád ještě z Tábora. Je to původem Američan, který se odstěhoval do Evropy a skončil právě v Berlíně. Dlouho jsme o sobě nevěděli, když se najednou ozval přesně v době, kdy jsme se rozhodovali, kde budeme točit. Původně jsme si mysleli, že u něj nahrajeme jen malé kousky desky, ale nakonec se nám tam zalíbilo tak, že jsem tam ještě odjížděl na čtrnáct dní dodělávat i zpěvy.
Atmosféra Berlína se odrazila na spoustě slavných nahrávek. Co na té vaší?
Určitě. I když jsme neměli moc času se poflakovat po městě a navíc jsme točili v zimě. Ale naše studio byl loft přímo v centru Kreuzbergu. Už jenom takové detaily, jako že si každý den sejdete dolů na kebab, vás ovlivní. My jsme navíc nahrávání pojali dost postaru, ve stylu „udělej si sám“, jsme si přivezli spacáky a nocovali přímo ve studiu. Nakonec se to vyjevilo jako nejlepší varianta, protože jsme mohli nahrávat bez časového omezení. Když jsme chtěli točit do sedmi do rána, tak jsme točili.
Na poslouchání berlínských desek Davida Bowieho tedy čas nezbýval?
Shodou okolností jsem zrovna tou dobou pro jeden časopis psal článek o Bowieho skladbě Heroes. Zjistil jsem, že se nahrávala ve studiích kousek za rohem. Neměli jsme čas, takže jsem se tam ani nebyl podívat, ale přišlo mi to jako dobrá náhoda. Taky mi přišlo vtipné, když jeden z prvních lidí, kterému jsem desku pouštěl, aniž by věděl, kde se točila, říkal, že cítí podobnou auru jako z Bowieho berlínského období.
Jste pořád vnímaní jako rocková kapela, ale nová deska je ještě víc taneční než ty předchozí. Jak jste k tomu dospěli?
Přirozeně, je to hudba, kterou posloucháme, a to se na nás ve studiu muselo odrazit. Nebylo to ale žádné rozhodnutí. Prostě jsme jenom nahrávali to, co jsme chtěli. Ohledně mluvení o desce teď nejsem úplně svéprávný. Rozhodli jsme se, že ji od začátku do konce uděláme sami a budeme s techniky u všeho, takže nemám absolutně žádný odstup. Ale ta deska nakonec vznikla přirozeně a bez větších hádek, což je zarážející, protože jsme ji připravovali vážně pod tlakem. Museli jsme to stihnout. Nechtěli jsme už znova objíždět koncerty se stejným programem.
Když jste v Česku ve větším prorazili, byli jste za tu kapelu zvenku, která má smlouvu s labelem Lindy Perry. Dnes je ve vaší koncertní soupisce v drtivé většině jen Česko. Co se stalo?
Myslím, že to bylo hodně mediální zjednodušení. My jsme od začátku měli především ambice hrát. V době, kdy se tu příliš nenosilo, že by někdo jezdil koncertovat ven, se nám právě to povedlo. Vždycky jsme přitom žili jen daným momentem: Jsme v Americe a točíme desku. Super! Střih – jsme v Americe, hrajeme ve vyprodaném klubu. Šup! Zpětně mi přijde, že jsme si vůbec neuvědomovali, co se děje. Ale bylo to příjemné. Jenomže kapela, která chce vydávat desky v Americe a hrát tam turné, ale label ji přitom nemá po ruce, je bezcenná. Museli jsme udělat zásadní rozhodnutí, jestli se do Států přestěhujeme a budeme tam žít se vším všudy, nebo budeme dělat věci jinak. Rozhodli jsme se, že chceme žít v Česku, a vše ostatní se od toho odvíjí.
Uzavřeli jste si s tím do USA úplně cestu?
Řekl bych, že ne. Teď jsme zrovna dostali nabídku mít zase v Americe booking. Je sice trochu punkovej, ale říkali jsme si, že bychom do toho šli. Nejsme zmlsaní a klidně bychom si třeba měsíční turné dali. A tu možnost pořád máme. Uvidíme, jak se to vyvrbí.
Proč novou desku vydáváte u malého brněnského vydavatelství X Production?
Měli jsme možnost pokračovat s Universalem, ale nechtěli jsme. Dostali jsme úplně stejnou nabídku, ale tady máme i díky osobním vazbám jistotu, že se vydavatel rozkrájí, aby pro tu desku udělal maximum. My jsme stahovací kapela, takže nemáme nijak oslnivé prodeje a pro velký label nemůžeme být priorita. Spousta věcí tak vázla i na byrokracii a schvalování, malý label je flexibilnější. Ale deska je dnes stejně jenom kontejner, který kapele pomáhá s koncerty. Proto jsme navýšili cenu lístků na první koncerty a lidi desku dostanou ke vstupu zdarma.
Vaše minulá alba vyšla i v Japonsku, kde jste několikrát hráli. Jak se tam česká skupina dostane?
To bylo ještě v dobách, kdy jsme byli úplně nezávislá kapela. Na první turné jsme tam odjeli přes americký booking. Potom jsme se dostali k japonskému indie labelu, který vede tamní velký guru přes komixy manga. V jeden moment řekl, že se chce věnovat hudbě a odchází z manga korporace, kde pracoval. Oni mu řekli, že o něj nechtějí přijít, dali mu celé patro v mrakodrapu a dotují ho. Na tom postavil label, pro nějž licencuje hudbu, kterou má sám rád. Nemusí se na nic ohlížet.
Kolik prodáte v Japonsku desek?
Na jejich poměry je to směšné. Tamní trh je strašně rychlý. Říkají, že směrodatné je, co se prodá za první měsíc, pak už je to jedno. My jsme v Japonsku desky Moonshower And Razorblades za první měsíc prodali asi 5 000 nosičů.
To je víc než v Česku, ne?
No to asi je. Ale pro ně je to pořád zanedbatelné.
