RECENZE: Chladně gotická antidepresiva. Suede jsou stále ve znamenité formě

Ctitelé britského kytarového popu mají letos mnoho důvodů k radosti. Vedle mediálně značně propíraného turné obnovených Oasis je tu podařené comebackové album Pulp s názvem More a aktuálně výborná novinka Antidepressants pohříchu poněkud opomíjených Suede.

Svého času šlo přitom o miláčky ostrovního hudebního tisku, který je v úsvitu jejich kariéry označil za nejlepší novou britskou kapelu. A i když mají tamní hudební žurnalisté sklony k přehánění, v případě čtveřice vedené uhrančivým zpěvákem Brettem Andersonem a múzami zlíbaným kytaristou Bernardem Butlerem se naprosto trefili. V dobách bezejmenného debutu a následné britpopové symfonie Dog Man Star byli Suede nezastavitelní a zcela vážně se dalo hovořit o následovnících nepřekonatelných The Smiths.

S odchodem výhradního autora hudby Bernarda Butlera kouzlo kapely sice trochu vyšedlo, ale mladičký náhradník Richard Oakes – do Suede nastoupil coby sedmnáctiletý – se činil ze všech sil. Ani on ale nemohl zastavit pozvolný pád, který v roce 2002 po vydání desky A New Morning vedl k rozpadu. Vrátili se v roce 2013 se zdařilým albem Bloodsports a od té doby vydávají pravidelně alba velmi dobrá až přímo skvělá. Novinka Antidepressants není výjimkou.

Suede mají ohromnou přednost v osobnosti frontmana Bretta Andersona, jehož ostrý a naříkavý hlas je jedinečný a okamžitě rozpoznatelný. Dalším plusem je kytarová hra Richarda Oakese, který si osvojil dramatický styl svého předchůdce a navázal rovněž na jeho skladatelský rukopis. Na polovině z deseti skladeb se kromě Andersona coby textaře a Oakese podílel ještě klávesista Neil Codling, který je součástí kapely od roku 1995.

Suede se už v dobách debutového alba povedlo vytvořit si vlastní osobitý zvuk. Podle potřeby ho dobarvovali smyčci (Dog Man Star), natírali jásavě popovými barvami (Coming Up) nebo halili do sytě modrého sametu (The Blue Hour nebo Night Thoughts). Na Antidepressants dostal kovově chladné post-punkové a gotické odstíny. Titulní skladba zní jako kříženec Joy Division a Siouxsie And The Banshees, jejichž vlivy zaslechneme i v dalších písničkách.

Antidepressants

80 %

Suede

Ve spojení s typickými suedeovskými melodiemi to nezní vůbec zle a vlévá to skupině čerstvou krev do žil. Samozřejmě zaslechneme občas reminiscence na vlastní minulost – Sweet Kid je novou verzí New Generation z Dog Man Star – nicméně na současnou podobu Suede se dá použít ono nepěkné klišé, že zrají jako to nejlepší archivní víno.

Písničky vybuchují v klenutých refrénech, ale je v nich mnoho k poslouchání i v druhém plánu. Stačí se například soustředit na nápaditou a účelnou hru baskytaristy Mata Osmana a podobně nápadité bicí Simona Gilberta. Suede mimo jiné vycházeli ze „ziggystardustovského“ období Davida Bowieho, které je v jejich hudbě stále přítomno. Mimo jiné i v tom, že jejich nejlepší alba nejsou jen shlukem písniček, ale mají pevnou a logickou dramaturgickou linku.

RECENZE: Suede budete po novém albu milovat jako v jejich začátcích

Nejlepším příkladem je už několikrát zmíněná Dog Man Star, ale i Antidepressants je nejlépe vychutnávat vcelku a všímat si, jak na sebe songy navazují a jak postupně a plynule deska graduje až do omamného finále s nádhernou June Rain (ta basová linka v úvodu!) a závěrečnou Life Is Endless, Life Is Moment. Na silné slogany měl Brett Anderson vždycky čich.

Suede jsou od návratu ve skvělé formě a jejich hudební „antidepresiva“ se doporučuje užívat pravidelně v dávkách dle osobní potřeby.