Festival zarámovaly dva karamboly. Ve čtvrtek prořídla soupiska příležitostného tělesa, zbubnovaného u příležitosti šedesátin Luboše Andršta. Po Michalu Pavlíčkovi odpadli i Vladimír Kulhánek a Peter Lipa: zdecimovaná sestava se však s nepřízní osudu popasovala a ti, kteří přijeli do Šumperka s předstihem, plesali.
Druhý karambol měl nadnárodní parametry. Hlavní hvězda letošního ročníku James Cotton cestovala do České republiky přes Francii. Díky stávce pilotů společnosti Air France zůstala výbava Cottonovy výpravy v Roissy a organizátoři se při shánění náhradní notně zapotili.
Dýchací přístroj, který starý pán musí používat, měl naštěstí vlastní letenku a tudíž jej Francouzi nezajali. Historky o tom, jak Cottonova manažerka vyrazila do šumperských obchodů s oblečením, patřily pak v kuloárech k hojně přetřásaným. Nakonec se ale dobrá věc podařila a ti, co vydrželi v Šumperku až do konce, plesali též.
A vystoupení Cottonova bandu bylo nesporným vrcholem festivalu. Třiasedmdesátiletý pardál promluví-li, zní jako Zdeněk Štěpánek měsíc před smrtí, jeho výkony na foukačku jsou ovšem I.a kvality.
A kolem sebe má výtečnou kapelu, které dominuje Slam Allen, výtečný kytarista a zpěvák s hlasem tak mohutným, že na začátku koncertu uřval půlku sálu i bez mikrofonu. Jeho kvality mohli docenit i účastníci jam session v pivnici U dřevařů, kde se spustil s harmonikářem z kapely druhé největší šajby festivalu.
Tímto predikátem můžeme směle označit Sue Foley, tuším první Kanaďanku ve festivalovém programu. Subtilní dáma se na pódiu změnila v osobu, od které by jeden nechtěl držet facku. Jak případně pravil jeden ze stabilních návštěvníků, "Skvělej koncert. Skvěle zpívá. Skvěle hraje na kytaru. Ale doma bych jí nechtěl. Asi bych se bál."
Ono vůbec: v pátek to vypadalo, že "holky hrajou líp než kluci". To lepší z celého večera obstaraly dámy, respektive kapely s dámou na hrotu útoku. Ať už mluvíme o Wandě Jackson, nebo o slovenské reprezentantce Silvii Josifoské s hvězdnou sestavou za zády.
V sobotu dlužno zmínit ještě Curtise Salgada, pěvce vanmorrisonovského vrhu, který s mnohahlavým bandem za zády nabídl soul, funk a rock'n'roll jak z učebnice. Rozjížděli se pomalu, ale ve finále svého vystoupení už jejich verze Don't Want to Discuss It hřměla ještě víc než když ji Delaney & Bonnie hráli v devětašedesátém "na tůře s Claptonem".
V kostce řečeno: na letošním Blues Alive nebylo slabých setů (možná s výjimkou tradiční polské akvizice – v minulých letech bývaly na programu zábavnější kusy než letošní Scigani). Možná chyběl nějaký nečekaný trumf, jakými byli loni No Blues, kapela, jiskřivá a příjemně neortodoxní. Možná.
V přízemí mého oblíbeného šumperského herberku nachází se výčep. V sobotu po skončení programu je tak akorát čas na jeden Šerák na dobrou noc. Zatímco je placen, táže se paní od pípy, zda jsem byl s ubytováním spokojen. "No jestlipak," odvětím, "a když už jsme u toho, udělal bych si hned rezervaci na příští rok." Protože ačkoli člověk po skončení festivalu na potkání říká, že teď hodně dlouho nechce slyšet žádné blues, je třeba myslet na budoucnost. A Blues Alive ji má.
