Tahle přehlídka má za sebou silný příběh. Jestliže roku 1992, kdy vyvstala otázka jejího dalšího vývoje a snad i existence, trvala Smetanova Litomyšl šest dní a uskutečnila osm akcí s rozpočtem jeden milion, nyní trvá tři týdny, nabízí na čtyřicet pořadů a rozpočet přesahuje 34 milionů korun.
Kromě obratnosti managementu je to i důkaz toho, že místní podnikatelé vzali festival za svůj. Pak ho může zahajovat Česká filharmonie s dirigentem Semjonem Byčkovem. Jejich provedení Čajkovského symfonické fantazie Francesca da Rimini mělo navíc vysoké parametry, stejně jako výkon houslisty Josefa Špačka v Houslovém koncertu Johannesa Brahmse. Na počest zesnulého dirigenta Jiřího Bělohlávka a výtvarníka Olbrama Zoubka, jenž byl stálým návštěvníkem festivalu, se tentokrát nedržela minuta ticha, naopak zněla hudba. Diváci byli požádáni, aby vestoje vyslechli Valse triste od Oskara Nedbala, oblíbenou Bělohlávkovu skladbu. Bylo to neobvyklé, ale působivé a důstojné.
V Litomyšli se pyšní důmyslnou konstrukcí s plachtou, která zastřešuje nádvoří, kde se koncerty konají. Kdyby jí nebylo, tento koncert (tak jako mnoho jiných) by se nedohrál. Ve druhé polovině se totiž strhla bouře a orchestr se Špačkem bojovali s hlasitým duněním deště. Komunikovat s živly nelze, s živelnými diváky však ano. Zda tleskat či netleskat mezi částmi rozsáhlejších děl, o tom se dá diskutovat, lepší a tradičnější je zachovat klid. Mezi větami se ale občas tleská i na renomovaných pražských přehlídkách.
Ovace po první větě Brahmsova Houslového koncertu byly však v Litomyšli neobyčejně silné a dlouhé. Skoro to vypadalo, že diváci si myslí, že je konec a co nevidět dorazí hostesky s květinami. Houslista Špaček se navíc začal zlehka klanět, dirigent neudělal nic. Přitom by stačilo jedno rázné, ale i s nadhledem provedené gesto sdělující „ještě nekončíme“. Zkrátka je třeba přijmout fakt, že podnikatelé a měšťané festival podporují a mají ho rádi, ale jak probíhá a kde končí Brahmsův Houslový koncert, nevědí. Tak proč jim situaci neusnadnit.
Zesnulé uctili Mozartem
První koncert narušila bouřka a ani tomu druhému počasí nepřálo. V sobotu se totiž silně ochladilo a večer s názvem Návštěva ve Vídeňské státní opeře se ocitl na hranici regulérnosti. I tak mu na atraktivitě dodávali Adam Plachetka a moldavská sopranistka Valentina Nafornita, která nedávno zpívala v Praze s Českou filharmonií. Pěvkyně ovšem situaci podcenila a v lehounké róbě jí byla viditelně zima.
Snad proto zpívala jakoby napůl, její hlas nepůsobil tak klidně a koncentrovaně jako při lednovém koncertě. Lepší výkon podala (možná proto, že tepleji oblečená) izraelská mezzosopranistka Rachel Frenkelová, majitelka menšího, ale dobře vedeného hlasu. Plachetku aspoň hřála pánská koncertní „uniforma“, ale i jeho jsme slyšeli zpívat lépe. Zazněly árie a dueta z oper Mozarta, Rossiniho, Donizettiho, Offenbacha, ale i z Lehárových operet. Před tercetem z Mozartovy opery Cosi fan tutte se Plachetka obrátil k publiku s tím, že číslo společně věnují Bělohlávkovi a Zoubkovi. Přirozeně i s orchestrem PKF – Prague Philharmonia, u jehož zrodu Bělohlávek stál a který na tomto koncertě řídil španělský dirigent Guillermo García Calvo. Hudebníci v mezích možností podali svůj standardní výkon.
Začátek letošní Smetanovy Litomyšle sice propršel a prochladl, to však festivalu neubírá na kvalitě. Potrvá do 6. července a přijedou na něj mimo jiné ještě Radek Baborák, Shlomo Mintz, Tomáš Netopil nebo Arturo Sandoval.
