Vysoké, vroucně znějící vibráto Gibbova hlasu je tak nezaměnitelné, že se i nové album místy podobá nahrávkám Bee Gees. Už první skladba desky, současný celosvětový rozhlasový hit Please, naznačuje, že nikdo nedovede zazpívat sladkobolné melodie tak jako Robin a jeho parta.
Nové Gibbovy nahrávky se však liší modernějším rytmickým doprovodem, který dává některým skladbám až umírněně hiphopový nádech a pomalým vokálním linkám rychlejší tempo. Místo zpívajícího příbuzenstva najdeme andělsky znějící, současně však moderní soulové sbory, které rovněž přispívají k atmosféře inspirované současným černým rhythm and blues.
V souvislostech celých Bee Gees udělal Robin podobný krok, jako když se jeho skupina v polovině 70. let změnila z kopie Beatles v diskotékový soubor. Zásluhu na tom má také producent Deacon, i když na jeho adresu lze namítnout, že některé nahrávky jsou zvukem a aranžmá trochu podobné jeho hlavním klientům - duu K-Ci & JoJo.
Proti posledním deskám Bee Gees se zdá, že album obsahuje více hitového materiálu. Možná i proto, že jen málokterá skladba pochází z gibbovské rodinné klenotnice. Mezi přejatými skladbami zaujme zvláště závěrečná, u nás velmi populární balada Love Hurts. Gibb ji pojal v lehce hiphopovém stylu s umírněnými rapovými vložkami. Určitě není lepší než oblíbená rocková verze skupiny Nazareth, ale potvrzuje pravidlo, že dobrá píseň zůstane dobrou písní, i když změní kabát.
Ze čtyřiapadesátiletého Robina Gibba už asi těžko bude teenagerská hvězda. Nemá na to věk ani vzhled. Ale všichni členové klukovských trojek k němu mohou jít okamžitě do učení.
 Robin Gibb: Magnet. Obal alba. (2003). |
