RECENZE: Pěvecký objev z Albánie umí čítankově trpět. Ale chybí hlas

Albánskou sopranistku jménem Ermonela Jaho provázejí ve světě nadšené ohlasy. Teď se poprvé představila v Praze spolu s barytonistou Simonem Keenlysidem. Jaký dojem zanechali?

Simon Keenlyside, dirigent Lukasz Borowicz a Ermonela Jaho na koncertě v Obecním domě | foto: Petr Dyrc

Je přirozené, že zpěváka či zpěvačku, o nichž se mluví ve světě, představí pořadatel i v tuzemsku. Učinila tak agentura Nachtigall Artists, která Albánku dala dohromady s proslulým britským barytonistou Simonem Keenlysidem, který už u nás vystupoval a publikum si ho může pamatovat z kinopřenosů z Metropolitní opery. Od loňska se pyšní titulem Sir.

Ermonela Jaho, Simone Keenlyside

50 %

Symfonický orchestr Českého rozhlasu, dirigent Lukasz Borowicz

Smetanova síň Obecního domu, Praha, 24. dubna 2019

Reakce na zpěv Jaho jsou ve světě nadšené, vyzdvihují hlavně emocionální souznění s rolemi. Člověku to nedalo a před koncertem si pustil ukázky na Youtube. Když Jaho trpí na jevišti jako Violetta ve Verdiho La traviatě nebo prožívá Pucciniho Madame Butterfly, tak je to skutečně působivé a autentické, Jaho totiž navíc se svou útlou figurou odpovídá postavě nemocné dívky či japonské gejši. Jenže hlas zněl nějak podivně: úzce, ploše, slabounce, rozklepaně. Jaho spíš připomínala činoherní herečku, která si vzala pár lekcí operního zpěvu a hned šla zpívat velké role. Jistě, záznam na internetu může mít špatné kvality, rozhodující je živý dojem.

Jenže ten bohužel nebyl lepší. Na středečním koncertu v Obecním domě Jaho zpívala árie z Pucciniho oper Tosca, Madame Butterfly, z Cileovy Adriany Lecouvreur nebo Charpentierovy Louisy, ale také z méně známé Leoncavallovy opery Zaza. Zpěv hluboce prožívá, to ano, ale hlas jí nezní, chybí mu barva, sytost, vibrato jakoby přehlušovalo přirozený zvuk. Občasné efektní pianissimo to nezachrání. Je pravda, že i lyričtější, menší hlasy mohou někdy zvládnout dramatičtější úlohy, ale nesmí to být za cenu zvukové plochosti a šedivosti. Důkazem z minulosti je v dobrém slova smyslu třeba Mirella Freni. A pokud Jaho ve světě oslavují, tak je to důkaz toho, jak jsou dnes nastavena kritéria, a že patetické emocionální gesto na publikum platí víc než precizní pěvecká technika. Bez ní ale opera není operou.

Ostatně i Simon Keenlyside je důkazem, že hlas si nedá poroučet. Devětapadesátiletý pěvec však má za sebou nezpochybnitelnou kariéru a některými výkony se zapsal do dějin. Jeden z nejlepších, Hamleta z opery Ambroise Thomase, mohli vidět i diváci kinopřenosů z Metropolitní opery. Škoda, že ho nezazpíval na koncertě, nicméně francouzská opera byla v jeho podání zastoupena árií Heroda z Massenetovy opery Hérodiade.

Ale i Keenlyside zatoužil po velkých italských úlohách, pro něž jeho menší hlas není stavěn. S některými, třeba s otcem Germontem z La traviaty, se ještě může vypořádat a po svém vytěžit z hlasu adekvátní výraz, ala když zpívá na koncertě Renata z Verdiho Maškarního plesu nebo dokonce Jaga z Verdiho Otella, tak všechnu sílu spotřebuje na to, aby vůbec part uzpíval, natož aby do zpěvu vložil ladnost a skutečný dramatický, nikoli povrchně silový efekt. Ostatně při minulém pražském koncertu takto „narazil“ s Rigolettem.

Až došlo na přídavky, v nichž Keenlyside zazpíval árii Figara z Mozartovy Figarovy svatby a pak s Jaho duet z Dona Giovanniho. Najednou ho hlas začal poslouchat mnohem víc, stal se pružnějším, člověk si zpěv začal užívat a měl pocit, že se úroveň konečně dostala aspoň k průměru. Koncert doprovázel Symfonický orchestr Českého rozhlasu, dirigent Lukasz Borowicz měl občas co dělat, aby udržel se zpěváky souhru.