Seasick Steve předvedl všechny triky, které od něj známe z festivalů. Pozval si holku z publika, aby jí zazpíval milostnou píseň, vyprávěl vousaté (v jeho případě doslova) historky ze svého dlouhého života a předvedl všechny svoje bizarní kytary, z nichž mnohé si vyrábí sám a leckteré mají mnohem méně než běžných šest strun.
Nic z toho by však pravděpodobně nefungovalo, kdyby o něco víc než hodinová show nebyla z podstaty postavená na výbušném, syrovém a trochu špinavém blues. Steve sice občas mluvil až příliš a jednou mu jeden z jeho podomácku vyráběných instrumentů trochu vypovídal službu, ale v zásadě ten večer nepřipouštěl nudu.
Svérázný hudebník měl také oddané publikum a plný sál. Sám si účast chválil a podivoval se, že tolik lidí dorazilo i v pondělí, stejně jako nad tím, že po účasti na loňských Colours of Ostrava netušil, že přijde i pozvání do klubu v metropoli.
Ale stalo se tak a šedivý hudebník nezůstal svým věrným nic dlužen. Svůj standardní set odehraný jen za doprovodu bubeníka, většinu času v sedě, ale nijak neochuzený o plnost a dynamičnost zvuku servíroval s jistotou, jako by brázdil světová pódia celý život a ne teprve do roku 2007, kdy se ve svých šestašedesáti letech proslavil účinkováním v televizní show Joolse Hollanda.
Seasick Steve je úkaz, jaký se nemůže opakovat. A důkaz, že opravdová hudba nepotřebuje ani berličky v podobě výpravné show, ani plný počet strun.