Ale to je v době streamování skoro zbytečná kategorie, i když zrovna Smith coby hudební hvězda první kategorie své první nahrávky reálně prodal dvanáct milionů kusů. A není důvod předpokládat, že by se novince mělo dařit hůře.
Smith se zde prezentuje tak, jak jej fanoušci znají – velmi často ve falzetu a s dostatečně zvučným vokálem. Oproti zmíněné bondovské skladbě Writing’s On The Wall, která byla docela placatá (glosu na Writing’s On The Wall čtěte zde), je však jeho aktuální deska výborně vyprodukovaná, a tak je radost ji poslouchat.
Nenutí brečet
Samozřejmě, Smith je stále trochu zahloubaný až zádumčivý, takže nečekejte, že si skočíte do rytmu. Ale není to Lana del Rey v posledním tažení, jak se jinak též zajímavá zpěvačka představuje na posledních dvou albech.
Navíc i Sam Smith za to dovede docela pěkně vzít a pak jeho irským producentem doladěné britské album dostane až americký nádech. Třeba v dechy podpořené skladbě One Last Song, velkými sbory opentlené písni HIM, ale radost paradoxně přinese i rozchodová Midnight Train, nadějeplnější kousek, než by se čekalo.
The Trill of It AllSam Smith |
Trochu na škodu jsou okamžiky, kdy se na Smithově hlase objeví na chvíli efekt, jenž by až prozrazoval dolaďování. Ten to však nemá zapotřebí, a tak jde spíš o umělecký záměr, jenž však jeho druhdy až krystalicky čistému zpívání nesvědčí. Naštěstí toho není mnoho.
Sam Smith prostě přinesl vyzrálé album pro milovníky pomalých a oduševnělých balad. Aniž by je zároveň nutil probrečet noc.
