Ve své době to byl ale uznávaný skladatel, jehož „duch se vyjádřil v kouzelných tónech“ a jehož opery – složil jich přes čtyřicet – se hrály po celé Evropě. Také 36 let šéfoval dvornímu vídeňskému orchestru a mezi jehož žáky patřili Franz Schubert, Ludwig van Beethoven či Ferenc Liszt. Po Salieriho smrti ale jeho dílo více méně upadlo jeho dílo v zapomnění. Navíc se rozšířila fáma, že ze zášti otrávil svého mladšího rakouského konkurenta Wolfganga Amadea Mozarta.
Po Mozartově smrti v roce 1791 se objevily zvěsti, že byli se Salierim úhlavními rivaly a že Salieri mladšího skladatele otrávil. Muzikologové ale později tuto domněnku zavrhli. Dobové dokumenty i události svědčí o tom, že vztah těchto velikánů byl založen na vzájemném respektu. Mozartova vdova ostatně pověřila Salieriho opatrovnictvím jejich syna, Franze Xavera Wolfganga. Pověsti o vražedné zášti možná vzešly z tehdy rozšířené obecné rivality mezi německou a italskou hudební školou. Salieriho nicméně velmi zasáhlo přesvědčení, že přispěl k Mozartově smrti, což v posledních letech života vehementně popíral. Přispělo to jistě k jeho následnému nervovému zhroucení.
Ve fondu Národního muzea – Českého muzea hudby se dokonce podařilo v roce 2016 objevit společnou práci Mozarta a Salieriho, dosud považovanou za ztracenou, která je dokladem jejich spolupráce. Skladba s názvem Per la ricuperata salute di Ophelia z roku 1785 vznikla k příležitosti uzdravení oblíbené anglické zpěvačky Nancy Storaceové působící ve Vídni, která byla ceněnou interpretkou Salieriho a Mozartova díla. O hlas přišla při premiéře opery Gli sposi malconenti, jejímž autorem byl její bratr. Událost inspirovala Lorenza da Ponte, autora libreta k Mozartově zřejmě nejslavnější opeře Don Giovanni, k napsání radostné písně k uzdravení pěvkyně.
Zájem o Salieriho hudbu oživila po více než sto letech nezájmu až koncem 20. století divadelní hra Petera Shaffera Amadeus (1979) a stejnojmenný film režiséra Miloše Formana z roku 1984. I ten operoval s myšlenkou, že za Mozartovým předčasným úmrtím mohl stát žárlivý Salieri, který se snažil Mozartovi bránit v kariéře. Salieriho za vraha a „génia průměrnosti“ označil i ruský básník a dramatik Alexander Puškin ve své hře Mozart a Salieri už z roku 1830, podle níž v roce 1898 vznikla stejnojmenná opera Nikolaje Rimského-Korsakova.
Salieriho hudba znovu získala v posledních desetiletích jistou popularitu, zejména prostřednictvím nahrávek a uvedení jeho děl. Například v roce 2003 vydala slavná italská mezzosopranistka Cecilia Bartoliová album s třinácti áriemi ze Salieriho oper, z nichž většina nebyla nikdy nahrána. Salieriho opera L’Europa riconosciuta, kterou byl 3. srpna 1778 otevřen slavný milánský operní stánek La Scala, byla v tomto městě v roce 2004 opět uvedena při příležitosti znovuotevření La Scaly po moderní rekonstrukci.
Antonio Salieri se narodil 18. srpna 1750 v Legnagu jižně od Verony v Benátské republice. Dospělý život a kariéru strávil jako poddaný habsburské monarchie, byl klíčovou postavou ve vývoji opery konce 18. století. Vyrůstal v rodině se silnou italskou hudební tradicí. Jeho prvním učitelem byl jeho starší bratr Francesco, žák Giuseppa Tartiniho, u něhož se učil na housle. Dalším jeho učitelem byl místní varhaník, žák hudebníka Giovanni Battista Martiniho. Rodiče brzy zemřeli (matka v roce 1763 a otec krátce po ní), Antonia se posléze ujala spřízněná aristokratická rodina Mocenigo z Benátek a poskytla mu vzdělání.
Školil se v chrámu svatého Marka v Benátkách, svatyni sborového zpěvu, kde se naučil dobře zacházet s hlasem. V tomto prostředí si vybudoval vědomostní základnu nejen pro své vokální kompozice, jež představují větší část z celku jeho tvorby, ale právě zde se v něm probudily schopnosti hlasového pedagoga a získal všeobecnou hudebnickou zručnost.
V roce 1766 přijel do Benátek vídeňský skladatel, dvorní kapelník Florian Leopold Gassmann (1729–1774). Při náhodném setkání se mu Salieri zalíbil natolik, že jej vzal v jeho pouhých šestnácti letech s sebou do Vídně ke dvoru, kde byl představen císaři Josefu II.
Salieri psal opery ve třech jazycích, jeho díla slavila úspěch v Paříži, Římě či Benátkách. První Salieriho opera Le donne letterate byla uvedena ve vídeňském Burgtheatru v roce 1770, o tři roky později také v Praze. Habsburský dvůr jej jmenoval šéfem italské opery (v letech 1774-1792) a posléze dvorním kapelníkem (v letech 1788-1824).
V roce 1775 se oženil s Terezií von Helferstorferovou. Narodilo se jim osm dětí, ale jen dvě se dožily dospělého věku.
Od roku 1783 byl vlivným zastáncem a častým spolupracovníkem Lorenza da Ponteho, který se stal nejdůležitějším Mozartovým libretistou. Jeho nejznámějšími díly byly opery: La Fiera di Venezia (Benátský trh), Falstaff, ossia Le tre burle (Falstaff aneb Tři ženy) a La stessa, la stessissima (z této opery zkomponoval klavírní variace Ludwig van Beethoven). Francouzskou operu Tarare (1787) přeložil da Ponte do italštiny jako Axur, re d’Ormus, kterou vídeňská veřejnost upřednostňovala před Mozartovým Donem Giovannim. Salieri byl za své zásluhy o francouzskou hudbu jmenován členem Francouzské akademie umění. Jeho poslední opera byla uvedena v roce 1804, poté se věnoval komponování duchovní hudby.
Známé jsou také kontakty Salieriho v českých zemích. Pojilo ho například přátelství s někdejším majitelem zámku v Náměšti nad Oslavou Jindřichem Vilémem Haugwitzem. Kastelán náměšťského zámku Marek Buš, který před časem napsal knihu Hudba na zámku v Náměšti nad Oslavou, přiblížující hudební život na zámku v první polovině 19. století, se pro ČTK nedávno vyjádřil i k Formanově filmu Amadeus: „Ten film je nádherně natočený, zaslouží si Oscary, které získal. Je tam krásná hudba, výborná kamera, výborná režie, herecké obsazení. Má jen jedinou pihu na kráse – není to pravda,“ řekl.
Antonio Salieri byl také váženým učitelem; mezi jeho studenty patřili Ludwig van Beethoven, Franz Schubert a Ferenc Liszt. Po celý svůj život zůstal v přátelském vztahu s Josephem Haydnem.
Na sklonku života se u Salieriho začala projevovat pravděpodobně Alzheimerova choroba a v roce 1820 ho postihl těžký průběh dny. V roce 1823 prodělal mozkovou mrtvici a od té doby se jeho zdravotní stav zhoršoval. S podlomeným zdravím zemřel ve Vídni v 74 letech.
Na jeho náhrobku byly umístěny verše jeho žáka, skladatele a dirigenta Josepha Weigla, které končí: „Tvůj duch je nyní volný/Vyjádřil se v kouzelných tónech/Teď se vznáší k věčné kráse.“
