Tenorista Aleš Briscein jako Tambormajor a Lise Lindstromová jako Marie v...

Tenorista Aleš Briscein jako Tambormajor a Lise Lindstromová jako Marie v inscenaci Bergova Vojcka v Theater an der Wien | foto: Werner Kmetitsch

GLOSÁŘ: Českou radost ve Vídni kalí jen krvelačná Ježibaba

  • 0
K českým umělcům, kteří dostali šanci na předních vídeňských scénách, se přiřadili další dva. Dirigent Tomáš Hanus debutoval v obnoveném nastudování Dvořákovy Rusalky a tenorista Aleš Briscein vystupoval v Bergově Vojckovi.

Bergovu operu režíroval Kanaďan Robert Carsen, českému divadelnímu publiku dobře známý nejpozději od loňského uvedení Janáčkovy Káti Kabanové v Brně. Vojcka inscenoval pro Theater an der Wien, které na rozdíl od Vídeňské státní opery nemá stálý soubor a hraje staggionovým systémem.

Bergovo hudební drama, inspirované hrou Georga Büchnera z první poloviny 19. století, hovoří nezvyklou hudební řečí, ale současně respektuje klasické hudební formy. Světovou premiéru mělo roku 1925 v Berlíně a jako protest proti ponižování bytostí, odvržených na okraj společnosti, má sílu dodnes. Jelikož se odehrává v prostředí vojenské posádky v blíže neurčeném městě, Carsen to zdůraznil barevnou kombinaci typu „maskáč“, kterou využil nejen pro uniformy, ale i pro jednoduše řešenou scénu a závěs, který odděluje jednotlivé scény. Čas není přesně určen, nicméně evidentně je posunut blízko k současnosti.

Možná ale právě tím se efekt oslabuje. Aniž bychom idealizovali poměry v moderních armádách, nějak si nelze představit, že by se tragédie duševně vyšinutého vojenského sluhy Vojcka a zubožené prostitutky Marie, ústící do vraždy a sebevraždy, mohla i se všemi dalšími figurami a jejich počínáním odehrát dnes. A když, tak by to asi byl přece jen trochu jiný příběh než Bergova vlastní zkušenost s Rakousko-uherskou armádou, o autorovi literární předlohy nemluvě. Pokud Carsen sledoval něco jako antimilitaristický manifest, tak příliš neúčinkoval, a to ani v poslední scéně, kdy osiřelé dítě Vojcka a Marie místo na dřevěném koníku hopká obkročmo na pušce.

Spíš než nějaká originální režijní myšlenka to byly jednotlivé výstupy a výkony, které při pátečním představení poutaly pozornost. Mezi nimi i Aleš Briscein v roli frajerského, chlapáckého Tambormajora, který svede Vojckovu milou. Při svém debutu v Theater an der Wien se český tenorista prosadil hereckou energií, jasným, znělým tenorem a v neposlední řadě i atraktivním atletickým zevnějškem.

Titulní roli Vojcka ztvárnil barytonista Florian Boesch, téměř hrozivý ve své bezmocnosti a zpívající s drásavým výrazem, přesto „krásně“ – tak to ostatně chtěl i Berg. Také americká sopranistka Lise Lindstromová zpívala Marii sytým, trochu ostřejším, ale pořád kultivovaným sopránem.

Berg své dílo psal pro relativně velký orchestr, v Theater an der Wien se ale rozhodli pro komorní verzi německého skladatele a dirigenta Eberharda Klokeho, jenž zredukoval počet hráčů přibližně na polovinu s úmyslem umožnit hrát toto psychodrama i menším divadlům. Je to jistě diskutabilní postup, polehčující okolností jsou ovšem malé rozměry orchestřiště této vídeňské scény. Britský dirigent Leo Hussain ale i tak nasadil s Vídeňskými symfoniky docela tvrdý zvuk a dynamickou přesilu, která někdy pěvce sváděla k více „opernímu“ než komornímu projevu.

Bulharská Rusalka, korejský Vodník

O kus dál uváděla tento měsíc Vídeňská státní opera Rusalku. Od premiéry současné inscenace, kterou vytvořil německý činoherní i operní režisér Sven-Eric Bechtolf, uplynulou v lednu čtyři roky. Bechtolf Rusalku zasadil do mrazivé zimní scenérie, pohybově ji dobře vypracoval a na rozdíl od jiných moderních pojetí tolik nešokoval, tedy až do chvíle, kdy Ježibaba podřeže Kuchtíka, jehož krev pak sají lesní žínky, zatímco opěvují své vlásky, tílko a nožky.

Hudebně tuto Rusalku původně nastudoval Jiří Bělohlávek, v dalších reprízách se taktovky ujal Tomáš Netopil a nyní ho vystřídal Tomáš Hanus. V provozu operního domu musel vystačit s jednou zkouškou ve zkušebně, a tak se v divadelním prostoru poprvé ocitl až na prvním představení. „Orchestr byl naštěstí velmi příjemný a vstřícný, reagoval spontánně a bylo znát, jak moc ho těší dělat hudbu,“ pochvaluje si Hanus, nicméně připouští, že to nebylo snadné. „Od dirigenta to vyžaduje koncentraci pilota stíhačky,“ poznamenává.

Jako pasažér byl v posledních dnech neustále ve vzduchu mezi Vídní a velšským Cardiffem, kde druhým rokem šéfuje tamní opeře. „Post hudebního ředitele mi nabídl intendant, slavný režisér David Pountney. Sám si mne našel a přiletěl za mnou do Mnichova, kde jsem zrovna pracoval,“ vysvětluje. V Cardiffu studuje tři až čtyři operní produkce do roka a k tomu koncerty. „S inscenacemi navíc hostujeme v dalších britských městech. Stálé operní scény jsou totiž pouze v Londýně, Leedsu a právě v Cardiffu,“ vysvětluje.

Se svým orchestrem se navíc podílí i na renomované pěvecké soutěži BBC Cardiff Singer of World, která se koná každé dva roky a letos v červnu opět přišel její čas. „Je to obrovská líheň talentů, některé výkony jsou nesmírně kvalitní. Celá soutěž navíc připomíná obrovskou show za účasti televize,“ poznamenává Hanus. „Pro mne jako dirigenta je to velká škola práce s hlasy, neboť každý zpěvák je individualita a reaguje jinak. Někteří pěvci navíc poprvé v životě vystupují s orchestrem,“ dodává.

Jedním z laureátů této soutěže je i jihokorejský basista Jongmin Park, který roku 2015 získal v Cardiffu cenu za interpretaci písní. Ve vídeňské Rusalce byl nyní obsazen do role Vodníka a při sobotním představení ho zazpíval nejen zvučným barevným hlasem, ale dával si záležet i na výrazu, dynamických proměnách a vcítil se i do dvořákovské lyriky. Rusalku si zopakovala bulharská sopranistka Krassimira Stoyanova a potvrdila, že co do hlasové krásy a ladnosti dnes v této roli těžko hledá konkurenci.

Prince tentokrát ztvárnil ukrajinský tenorista Dmytro Popov, hlasově možná o něco temnější a robustnější než by se na Prince slušelo, ale suverénní ve všech výškách, ruská mezzosopranistka Elena Zhidkova byla adekvátní Cizí kněžnou, slovinská mezzosopranistka Monika Bohinec by pro Ježibabu potřebovala zvučnější altové hloubky. A všichni tito i další sólisté by potřebovali vědět, jak plasticky artikulovat a procítit česká slova. Ale je těžké jim vyčítat, že to nevědí.

Dirigent Hanus na nějaký výraznější vlastní pojetí přirozeně neměl dost času, nicméně i on má podíl na tom, že orchestr vložil do Dvořáka svůj pověstně vytříbený, kompaktní zvuk, krásné frázování, měkká a barevná forte, a že mezi ním a jevištěm vládla souhra. Dá se předpokládat, že Vídeňská státní opera mu svěří další úkoly.