Prostředí Royal Albert Hall ho navíc vrátilo do vzpomínek na studentské doby. Proto se držitel dvou Oscarů, který stojí za nejprodávanějším orchestrálním soundtrackem vůbec, neubránil slzám dojetí.
Jaké pro vás bylo vidět Titanic s živým orchestrem?
Úžasné. Sledoval jsem, jak byli všichni do filmu ponoření. Vím, že k tomu hrál velký orchestr, ale nebylo to technické, publikum skutečně Titanic znovu prožívalo. Bylo pro mě důležité, že dialogům bylo dobře rozumět a hudba přitom hrálo naplno. Přiznám se, že se mi nesedí dobře, takže ze sedačky jsem ho ještě neviděl.
Vy jste neviděl Titanic ani v kině?
Poté, co vyšel, ne. Rovnou jsem se přesunul na další film. Takže tohle pro mě bylo první promítání s publikem a velmi se mě dotklo. Už jenom proto, že se konalo v Royal Albert Hall. Chodil jsem do školy za roh na Royal College a do téhle budovy každý den proklouzl, šel nahoru po schodech a koukal zdarma na koncerty. Procházku jsem si udělal i tentokrát. Díval jsem se na páry, jak Titanic sledují. Když dospěl do poslední čtvrtiny, viděl jsem, jak se k sobě mají, že lidé i po letech začínají plakat. Bylo to velmi emocionální. Jako by ten film měl premiéru včera.
Byla práce na muzice k Titaniku něčím specifická?
Stejně jako všichni ostatní jsem znal tvorbu Jamese Camerona a jeho důraz na triky a technickou preciznost. Věděl jsem, že všechny efekty budou fungovat skvěle a nemusím jim hudbou pomáhat. Pochopil jsem, že mou prací je vyzdvihnout milostný příběh, který v sobě Titanic má. Při skládání soundtracku jsem se soustředil na dvě věci. Jak podpořit love story. A jak vytvořit zvuk v podpalubí, kde cestují chudí Irové, a přimět diváky, aby jim na nich záleželo.
Jak důležitou podle vás hraje hudba ve filmu roli?
Záleží na snímku a jeho režisérovi. Podle mého však obecně platí, že zásadní. Konkrétně pro Titanic byla hudba jeho vitální funkcí. Dala filmu srdce. James Cameron to věděl a v tom mi věřil. Hodně režisérů se hudby a jejích schopností bojí. Potlačují ji a výsledek je – jako u mnoha současných filmů – spektakulární. Jenže spektákl dlouho nevydrží. V případě Titaniku jsem dostal prostor, a proto hudba přetrvala.
Navíc je s filmem spojená organicky. Na palubě i v podpalubí hrají muzikanti. To bylo ve scénáři?
Ano. Titanic je příběhem rozdílů mezi třídami a tomu odpovídá hudba. V první třídě se hraje vyumělkovaně, že se to nedá poslouchat, ve třetí třídě jsou obyčejní lidé, kteří hrají divokou, špinavou a živelnou muziku. Ti obyčejní to přitom nepřežijí. I to je součást magie, kterou v sobě Titanic má. Proto je to i po letech tak emotivní snímek.
