GLOSA: Naživo, či na playback? Bring Me The Horizon přivezli hlavně show

  • 5
Festival Rock for People dovezl na svůj letošní úvodní den do Hradce Králové oblíbené keltské pankáče Flogging Molly, irskou folkrockovou kapelu Kodaline a hlavně Bring Me The Horizon – britské rockery s mohutnou pódiovou show.

Člověk míní, pánbůh a české dálnice mění a plány berou brzy za své. Třeba plán začít první den letošního ročníku Rock for People s Vypsanou fixou v doprovodu orchestru PKF. Siky Romero zněl z parkoviště zajímavě!

Jinak společné vystoupení pankáčů a symfoniků bylo do jisté míry očekávatelné. Nesnadný úkol nazvučit dohromady klasický orchestr a kytarovou partu dělal z koncertu záležitost spíše milou než úplně uchu ladící, navíc všichni víme, že Márdi není nejlepší zpěvák na světě, takže jeho vokál s doprovodem precizních smyčců zněl skutečně pozoruhodně.

Nicméně zážitek to byl. Kapela se vyfešákovala do košil a kravat, zatímco symfonici přišli kontrastně odění v džínách a tričkách. Z konkrétních skladeb se orchestr pěkně prosadil třeba v Dezolátu. Prostě, bylo to své a proč ne.

Z dalších tuzemských interpretů se širšímu publiku přehlídky představil mladý talent Sofian Medjmedj, trio Electric Lady s temperamentní kytaristkou Terezou Rays v čele, letošní objev roku podle Andělů a domácí rockeři The Atavists nebo Thom Artway. Ten si pro festivalový set nachystal vychytávku – poslední píseň odehrál akusticky v davu pod pódiem. Fanoušky potěšil a ještě se mohla nahoře už chystat další kapela. A píseň Dance Tonight od Paula McCartneyho posloužila velmi dobře.

Bring Me The Horizon, Rock for People, 4. července 2019

Není pochyb, že nejvelkolepější show odehráli kolem půlnoci headlineři čtvrtečního programu Bring Me The Horizon. Mnoho stylů pohlcující rockeři z anglického Sheffieldu si přivezli ohně, hodně blikající světla a dvoupatrovou scénu, kde každou chvíli někdo běhal nahoru do schodů. Všechny písně provázely výpravné projekce podtrhující texty a nechyběly ani kostýmované tanečnice.

Jenže navzdory skutečně našlápnutému koncertu se zdálo, že show pro kapelu byla trochu víc než hudba. Kdo není skalní fanoušek nebo nemá poctivě naposloucháno, musel sice uznale pokývat hlavou, že je to dobré, ale po pár písních se ztrácel.

Navíc se objevily hlasy, že zpěvák Oliver Sykes dal koncert na playback nebo si aspoň předtočenou vokální stopou pomáhal. To nelze ze zadních řad zcela potvrdit, ovšem ani vyvrátit. Je fakt, že dřívější obvinění téhož druhu Sykes popřel. Na druhou stranu letos zkraje roku kapela zkrátila své americké turné právě kvůli frontmanově hlasové indispozici.

Možné je všechno, ale výsledný dojem na tom naštěstí nestojí. Pro fanoušky událost, pro ostatní alespoň důkaz, že rock není mrtvý a dá se dělat úspěšně také moderně.

Energické vystoupení předvedli Idles a skvělí byli miláčci tuzemského publika Flogging Molly. Více než dvacet let baví kapela svým keltským punkovým nářezem a podvečer na hlavním pódiu to nebylo jinak. Do jejich divokých rytmů si člověk musí aspoň podupávat, když už se mu nechce vyloženě tancovat. Ale v klidu zůstat nejde. Kromě vlastních pecek zahrála kapela i svou verzi populárního vojenského pochodu It’s a Long Way to Tipperary.

A skvělý dojem zanechali Irové zcela odlišného stylu, tedy Kodaline. Asi v tom hrály roly písně z poslední desky Politics of Living, protože oproti dřívějším až místy plačtivým vystoupením byl aktuální set mnohem nakopnutější.

Také se ukázaly výhody přesunu druhé hlavní scény do velkého stanu. Tím se nakombinovaly výhody open air i haly. Zvuk ti byl silný a docela dobře čitelný, zároveň se tu ovšem dalo i dýchat, to asi především díky hodně otevřeným krajům. A lidé si to užívali. Kupříkladu v písni Head Held High se na úvodní „la la la la“ nechali velmi ochotně rozezpívat.