Loni mu část potenciálních návštěvníků odlákal pražský koncert Guns N’Roses. Letos s festivalem Rock for People ve stejném termínu soupeřila obří show kapely Rolling Stones a k tomu ještě týden předtím nová štika v rybníku – festival Aerodrome, který lákal na mnohá velká jména.
V kuloárech se navíc nesla šuškanda o tom, že některé z kapel, o které Rock for People letos stál, mu přebral právě ambiciózní Aerodrome. I kdyby to však byl jenom klep, dvě velké akce následující těsně po sobě jsou na malý tuzemský trh přece jen trochu moc. Počty hudebních fanoušků totiž nejsou neomezené a jejich rozpočty také ne.
Na návštěvnosti letošního ročníku Rock for People to prostě bylo znát. Tak například kapely Volbeat nebo Skillet se v pátek mohly snažit sebevíc, ale žádné velké davy pod pódium nepřilákaly. Narváno měli pouze The Prodigy, hlavní tahák právě uplynulé přehlídky, kteří přivezli vizuálně působivou, leč hudebně a hlavně zvukově poněkud diskutabilní show. A než se setmělo, byl areál královéhradeckého Festivalparku povětšinou skutečně poloprázdný.
Na druhou stranu si může Rock for People připsat k dobru, že vše fungovalo, jak mělo, a návštěvníkům se neházely klacky pod nohy.
To znamená, že na pivo ani jídlo se nestály nijak obří fronty, občerstvení stálo na festivalové poměry docela „lidovku“ a zaplatit se dalo bez nutnosti drbat se pravou rukou za levým uchem – podobné snahy totiž občas připomínal ne vždy šlapající bezhotovostní systém na jiných akcích, takže díky bohu za možnost platit tradičně.
Ano, některé benefity spadají na vrub zmíněné nižší návštěvnosti, zároveň se však ukazuje, že dvacet let zkušeností nelze zcela bezbolestně nahradit ani miliardářským zázemím. Což nemá být šťouchanec do žádného z festivalů, jen fakt, který zkrátka nešlo přehlédnout.
Říše zvukového smogu
Ani Rock for People se však zcela nevyvaroval některých kiksů, notabene takových, které tu přetrvávají už roky. Festivalpark se pravidelně začátkem července stává královstvím zvukového smogu, kde po tři dny není úniku před mnohými sluchovými vjemy. Kromě jednotlivých pódií, která by se také mohla méně rušit navzájem, jde především o některé stánky, z nichž vyhrávající diskotéka je opravdu zbytečná.
Pravděpodobně nejmilejší položkou letošního ročníku se stala vzpomínka na zesnulého muzikanta Radima Hladíka. Škoda, že ve čtvrtek po poledni na ni dorazila vlastně jenom hrstka diváků.
Přitom poněkud mrazí z vědomí, že z původního obsazení třeba slavné písně Ej, padá, padá rosenka už není naživu nikdo. Baskytarista Fedor Frešo zemřel nedávno, klávesista Oldřich Veselý odešel letos v lednu a samozřejmě už od roku 1986 chybí fenomenální bubeník Vlado Čech.
V této souvislosti trochu zamrzí, že se na koncertu neobjevil například Lešek Semelka, který se podílel na několika jiných zásadních albech skupiny Blue Effect. A díky bohu dorazit stále může.
Značka Rock for People bude muset v následujícím roce obhajovat svoje místo na trhu tuzemských hudebních festivalů, ale nebude to mít zase tak těžké. Situace se pravděpodobně ustálí. A tradice zavazuje.
