RECENZE: Rošťák Robbie rekapituluje příliš usedle a bez někdejší jiskry

Svého času to byl otloukánek, outsider a později také průšvihář v chlapecké kapele Take That. Po odchodu z ní odstartoval tak zářnou sólovou kariéru, že jeho bývalí parťáci nestačili zírat. Letos Robbie Williams slaví pětadvacet let na scéně a při té příležitosti připravil album největších hitů, nazvané prostě XXV.

Ale aby svým fandům nabídl něco speciálního a ne jen znovu vydané písničky, které znají jako své boty, dal hitům jako Candy, Come Undone, Angels nebo Let Me Entertain You novou fazonu. Přeleštil je, poněkud uhladil a oděl je sametovým rouchem utkaným ze symfonického aranžmá.

K podobným atrakcím se zpravidla uchylují stárnoucí rockeři a metalisté, když už opravdu nevědí kudy kam a mají nutkavou potřebu dokázat, že taky dělají „umění“.

V případě popaře Robbieho to sice tak markantně netluče do uší, nicméně je znát, že původní energie vyprchala. Díky slaďounkým smyčcům znějí notoricky známé skladby až moc usedle a nevzrušivě.

Vytratila se z nich hravost a nakažlivá spontaneita, například v The Road To Mandalay vyloženě chybí zrychlení v refrénu. No Regrets přišla o notnou porci působivé intimní atmosféry – orchestrální výbuchy jsou v jejím případě vyloženě rušivé – a tak by se dalo pokračovat i u dalších skladeb.

A ano, pravdu bude mít ten, kdo se obával, že jímavá balada Angels symfonickým nátěrem ještě přibere na cukernatosti a nepatřičném patosu.

Superhvězda odvedle

Popularita Robbieho Williamse vždy spočívala v tom, že i přes superhvězdnou aureolu působil jako chlápek odvedle. Proto ho svého času vyobcovali z Take That, protože z nich jako jediný měl razanci, šťávu, energii a – račte prominout, ale nelze jinak – koule.

Nepotřeboval se jako Mark, Gary nebo Howard sladce culit do objektivů fotoaparátů, stačilo mu ironicky, trochu po vzoru Bruce Willise, zvednout koutek a bylo vymalováno.

XXV

50 %

Robbie Williams

Co se týkalo samotných písniček, ne snad že by v balíku jménem Robbie Williams byly do počtu, ale hity se z nich staly hlavně proto, že zněly tak nějak povědomě. I když jste nějakou jeho hitovku zaslechli poprvé, měli jste dojem, že už ji vlastně dobře znáte.

Jeho skladby prostě dokázaly nějakým způsobem zachytit atmosféru a ducha doby a zároveň, jelikož se nedržely jednoho žánru, stylu a zvuku, neomrzely se dodnes. V nových verzích s vročením 2022 ale jako kdyby zůstaly trčet ve vzduchoprázdnu.

Limitovaná edice s prémií

Kdo si pořídí limitovanou edici, dostane jako prémii tři zbrusu nové skladby. Disco Symphony začíná jako soundtrack k hollywoodskému filmu a pak rozjede tancovačku, že by i Disco Stu ze Simpsonových hledal boty na parketu až druhý den ráno.

More Than This je standardní popový kousek, z něhož se žádný velký šlágr pravděpodobně nevyklube a o The World And Her Mother lze prohlásit totéž. Velmi příjemně se poslouchá, jako kulisa bezvadné, ale tep zůstane nezrychlen.

Jak už bylo řečeno, Robbie Williams je bezesporu sympaťák a charismatický bavič v tom nejlepším slova smyslu. Co neutáhne zpěvem, doťukne smyslem pro humor. Dva jeho navštívené koncerty považuji dodnes za etalon toho, jak má vypadat do nejjemnějších detailů dotažený dokonalý popový koncert. Touhle výběrovkou si renomé rozhodně nepokazil, ale zároveň ani nevylepšil.