Na album What’s My Name, které po dvou letech od předchozího Give More Love natočil Ringo Starr, se můžeme dívat z mnoha úhlů. Třeba takto: jste-li bývalým členem nejslavnější kapely všech dob, máte už nadosmrti takový kredit, že si můžete dělat, co chcete.
Máte-li navíc image sympaťáka a zároveň tak trošku troubelína, který v rámci The Beatles platil za „toho vzadu“ a který zvuk kapely jistí spolehlivým beatem a tu a tam si zazpíval nějakou písničku (Yellow Submarine, With a Little Help From My Friends), je vyhráno.
Prostě Ringo si natočil desku pro radost, a jelikož ho máme všichni tak nějak rádi, zdráháme se pouštět do kritiky.
Toť tedy jedna strana mince. Druhá je poněkud ošemetnější. Vše výše vyřčené platí, jen s tím rozdílem, že Ringo byl opravdu „jen“ bubeník, spolehlivý sice, ale nic víc. Jako zpěvák nikdy nevynikal, o skladatelském umu nemluvě.
Ono se samozřejmě těžko tvoří ve stínu nepřekonatelného trianglu John Lennon, Paul McCartney a George Harrison, ale jak praví letitá anekdota: Víte, kterou větu prohlásí bubeník těsně předtím, než ho vyhodí z kapely? Kluci, co kdybychom zkusili nahrát nějaké moje písničky?
Je to možná trochu kruté, ale do značné míry výstižné. Ringova deska je opravdu jen kolekce nevzrušivých písniček. On sám z nich má nepochybně radost, skalní fandové liverpoolské čtyřky nejspíš taky neohrnou nos, ale víc ani ťuk.
Místy je to tak upachtěná a legrační záležitost, viz například závěrečné titulní boogie What’s My Name, že nebýt na obalu majitel nejpopulárnějšího nosu v dějinách pop-music, asi by nemělo význam se touhle deskou zabývat. Půlhodinová koláž muziky nabízí jen málo pozoruhodného a zapamatováníhodného.
What’s My NameRingo Starr |
Nejvýraznějším kupním argumentem je skladba Grow Old With Me z pera Johna Lennona, v níž hostuje Paul McCartney a zní v ní úryvek Here Comes The Sun z pera George Harrisona. Svým způsobem se tu slavná čtyřka znovu sešla, ale to je tak všechno. Je to samozřejmě hezká písnička, aby nenastala mýlka, Ringo Starr nedodal žádnou šmíru, ale za každým druhým refrénem a třetí slokou narážíme na limity.
Ať už pěvecké, či skladatelské. Zkrátka je to všechno příliš při zdi, bez onoho posvěcení shůry, které z „pěkného“ udělá „výjimečné“.
Ringo Starr je v postavení, že si na svou desku může pozvat prakticky kohokoliv a nikdo mu neodmítne. I Na What’s My Name jsou muzikantská a skladatelská esa jako Joe Walsh, bývalý člen The Eagles, Steve Lukather ze skupiny Toto nebo Dave Stewart, někdejší tahoun kapely Eurythmics.
Ani s takovým ansámblem v zádech se však Ringo Starr nezmohl na víc než na řídouňkou a krotce znějící desku, která se vytratí z paměti snad ještě dříve, než uplyne její naštěstí docela skromná hrací doba.
A pouštět si ji znovu s tím, že se časem vyjeví nějaké skryté muzikantské fórky a lahůdky? Se vší úctou a respektem, to opravdu nemá cenu.
