Zatímco na posledních projektech sahal Sting ke staré a lidové hudbě, učil se na loutnu, narostl mu prorocký plnovous a nechával se fotit a filmovat při zadumaných procházkách zimní přírodou, na pódium pražské haly vklusal opět takový, jak ho známe odjakživa, stále neuvěřitelně chlapecky vyhlížející (příští rok mu bude šedesát!) a hlavně - zcela a absolutně uvolněný.
Kdo šel na koncert "nepřipraven" poslechem posledního alba Symphonicities (recenze zde), možná očekával pokračování těch sice kvalitních, bezesporu zajímavých, ale oproti zpěvákově popové minulosti přece jen trochu "ušlechtilounských" projektů z nedávna. Skutečnost je ale taková, že projekt, jehož studiové podoby se zúčastnily tři orchestry a turné absolvuje jeden plnočetný "symfoňák", naopak znamená Stingův návrat k popu. A skvělému.
Písničky, které byly nahrány, jsou jen základem širokého spektra repertoáru, který toto spojení do puntíku nacvičilo, aniž by podlehlo na jednu stranu vážňácké koženosti, na stranu druhou pokleslému "muzikantskému humoru", který by celou věc zbytečně shazoval. Snad jen okamžiky, kdy hudebníci roztleskávali publikum nebo ti v "první linii" zkoušeli choreografické kousky, byly zbytečné, naštěstí jich bylo ale velmi poskrovnu.
Celý koncert byl tak dokonale vystavěn, že se zdálo, že v jeho dramaturgii není absolutně místo pro jakoukoli změnu či improvizaci - přitom se podle dostupných informací setlisty koncertu alespoň v detailech štaci od štace liší. To je s podivem. Stejně jako naprostá přirozenost a "ne-studenost" kapely (resp. dvou kapel, té popové Stingovy v čele s kytaristou Dominikem Millerem, a symfonického orchestru, vedeného Stevenem Mercuriem) v nejrůznějších výrazových polohách repertoáru.
Koncert začal velmi silnou hitovou sérií: If I Ever Lose My Faith In You, policeovskou Every Little Thing She Does Is Magic, dále Englishman In New York se skvělým klezmerově znějícím klarinetovým sólem, jehož interpretka předstoupila do první linie a sklidila poprávu značný aplaus, a Roxanne, jedna z ozdob nejen Stingova resp. policeovského repertoáru, ale také tohoto projektu, ve kterém je značně překopána a zpomalena (přitom samozřejmě zcela poznatelná).
Zásadních ozdob první poloviny koncertu bylo ale mnohem víc. Například píseň Russians, celá rudě nasvícená, jejíž hromovládný fanfárovitý úvod vyvolával mráz po zádech (a pro staršího Čecha trochu očekávání, kdy se na pódiu zjeví Brežněv či jiná podobná kreatura). V této souvislosti stojí za připomenutí skvěle navržená scéna, kterou tvořily jen osvětlené praktikábly pro orchestr a nad pódiem zavěšené tři pohyblivé panely s mondrianovskými liniemi (inspirovanými obalem alba), střídavě svítící a sloužící jako projekční plochy. Jednoduché, ale velmi působivé.
Příjemná byla instrumentální vytržení v kontextu mohutného celoorchestrálního zvuku. To když si třeba Sting zahrál na foukací harmoniku (kromě úvodní písně také v I Hung My Head), když pěvecky exponovaný duet s vokalistkou Jo Lawry Whenever I Say Your Name uvedlo i zakončilo krásné houslové sólo, nebo když Dominic Miller odehrál výraznější part na kytaru, jeho třeba v případě Shape Of My Heart.
Zatímco policeovská vypalovačka Next To You album Symphonicities otevírá, na pražské zastávce stejnojmenného turné zakončovala první polovinu - se stejným důrazem, kdy dochází k skutečnému paradoxu, že vzdělaní muzikantští profesionálové de facto hrají na své drahé nástroje punk.
Druhá polovina byla ve své regulérní části o tři písničky kratší. Otevíral ji obrovský hit A Thousand Years. V této části koncertu proběhlo co do stavby repertoáru více stylových úkroků, čímž Sting celkový program nesmírně oživil. Písnička Tomorrow We'll See přesně evokovala hudbu ke klasickým filmům noir, All Would Envy byla hybná latina se stylovou důraznou trubkou, You Will Be My Ain True Love vychází nejen melodikou, ale i citlivým střídmým aranžmá z keltské lidové hudby.
Nejsilnějším zážitkem druhé půle ovšem byla "upírská show" Moon Over Bourbon Street, instrumentovaná v bernsteinovském duchu, kterou ovšem Sting, protentokrát převlečený do tmavého pláště, proložil sólem na theremin a zakončil stylovým vlčím zavytím, zatímco na dění v hale "dohlížel" bílý měsíc, promítaný na panely, střídaný se záběry ze slavného prastarého hororu Nosferatu.
Finále koncertu patřilo opět Police a jejich hitovkám King Of Pain a samozřejmě Every Breath You Take. To už bouřila celá hala, orchestr během hry povstal jako jeden muž (ani cellistům to kupodivu nečinilo zvláštní problémy) a "vstávací jiskra" přeskočila i na většinu publika. Bylo jasné, že zdaleka není konec - a tři silné přídavky Desert Rose, She's Too Good For Me (jedna z ozdob desky, boogie hrané smyčcovým orchestrem je unikát) a Fragile. Úplnou tečku obstarala I Was Brought To My Senses, kterou Sting zazpíval zcela bez doprovodu.
Stingův koncert patřil k velmi silným zážitkům. Rozhodně z něj nečněla umělecká bezradnost, která bývá zpěvákovi v posledních letech občas podsouvána. Pravda, nezněly tu žádné nové písničky, ale jako projektu v pravém slova smyslu, který měl svůj začátek a jistě bude mít i svůj konec, nelze Symphonicities nic podstatného vytknout. Neodehrávalo se tu nic většího ani menšího než prvotřídní pop music.
Sting & Royal Philharmonic Concert Orchestra: Symphonicities Tour 2010
Praha, O2 Arena, 22. září 2010
pořádala agentura Live Nation
Hodnocení iDNES.cz: 90 %
