RECENZE: Tomahawk s Mikem Pattonem se zasekli v devadesátých letech

Mike Patton, který nyní vydal desku s kapelou Tomahawk, je známý jako rocker, jemuž žádná extravagance není cizí. Největší renomé si vydobyl jako zpěvák kapely Faith No More, do níž nastoupil v roce 1988 a natočil s ní památná alba jako The Real Thing, Angel Dust nebo King For A Day... Fool For A Lifetime.

Zpěvák Faith No More Mike Patton s fanoušky v Sao Paulo | foto: fnm.com

Jakkoliv Faith No More kašlali na škatulky a v klidu si míchali metal s rapem, rock s jazzem a funkem, v porovnání s bočními Pattonovými divočinami jako Mr. Bungle nebo Fantomas to byla ještě snadno stravitelná muzika.

Superskupinu Tomahawk kromě Mike Pattona tvoří kytarista Duane Denison (The Jesus Lizard), bubeník John Steiner (Helmet) a baskytarista Trevor Dunn, který s Pattonem spolupracoval v kapelách Mr. Bungle, Fantomas, dále hrál s Johnem Zornem, Melvins a dalšími. 

Je to asi nejpřístupnější Pattonovo dítko, postoj ke komponování se nevede stylem „zkusíme, co všechno ještě naši fandové vydrží“, ale jde poměrně čitelnými cestami. I tak má album Tonic Immobility docela daleko k tradiční rockové desce.

Kapela vybočuje z předem daných a obecně přijatelných schémat, kde to jen jde. Při poslechu skladby Valentine Shine si nelze nevzpomenout na geniální kanadské cybermetalisty Voivod – riffy jako kdyby kytarista Duane Denison posbíral z hmatníku nebožtíka Dennise D’Amoura. 

Pattonovy šíbnuté vokální linky si dělají, co chtějí, jako kdyby vůbec nerespektovaly hudební základ. Vznášejí se někde nad ním, žijí si vlastním životem. Je to zpěvákův trademark už od dob Faith No More, podobně jako cílené nabourávání zavedených konvencí.

Přesto nejnovějšímu počinu Tomahawk jako kdyby scházela jiskra. Je to všechno parádně zahrané, ozvučené, ale vzrušení se jaksi nedostavuje. Euforie a nevěřícně povytažené obočí, které doprovázely poslech jedinečné desky California od Mr. Bungle, je pryč. 

Tonic Immobility

Tomahawk, Mike Patton

Hodnocení­: 50 %

Jsou to už několikrát slyšené postupy, i to Pattonovo mimoňské mňoukání se pomalu začíná zajídat. Skladby samotné jsou v jádru vlastně docela fádní, a když prokouknete jejich strukturu, není důvod k opakovanému poslechu. A třeba závěrečná Dog Eat Dog zní vyloženě tuctově.

Tohle mohlo zabírat v crossoveru všeho druhu nakloněnému 90. létům, ale dneska už to zní vyčerpaně, anachronicky. Tomahawk se zacyklili sami v sobě. Už to není skutečná alternativa k uhlazenému rádiovému rocku a osvěžující muzika, ale těžkopádná a jakoby z povinnosti nahraná deska.