Podobně se sesypala halekačka Radio Ga Ga. Klopotná aranžmá, opisující rockovou pompu bez invence, zkrátka nefungovala. V členitějších, orchestrálně rozkročených skladbách, zvláště v Bohemian Rhapsody, se už více chytil sbor i muzikálový zpěvák Dušan Kolár, který zastoupil ohlašovaného Daniela Hůlku. Ale ani legendární rapsodie nedržela v tomto podání pohromadě. Chvíli zpíval sbor, jemuž sedl pseudooperní duch skladby, chvíli Kolár a orchestr byli mimo. Podobně vrstevnatá kompozice Somebody To Love pak byla nad síly všech zúčastněných včetně zpěváka Janka Ledeckého. Pěvci Vladimír Koval a Američanka Lucille Perretová sice zvládli píseň Barcelona technicky precizně, ale zpívali ji příliš strojeně, prkenně.
Na druhou stranu Bára Basiková zůstala sama sebou ve volnější skladbě White Queen a Kamil Střihavka výborně šplhal do výšek hlasového partu Who Wants To Live Forever. S větší aranžérskou odvahou přišel Michal Pavlíček. Doprovázeli ho dva kolegové kytaristé, tři zpěvačky a harmonikář Václav Veselý, kteří vytvořili jakousi přední "útočnou" linii rudolfinského seskupení. Méně známá skladba She Makes Me se okamžitě vzňala emocemi stejně jako Is This The World We Created?
Problém orchestru tkvěl v apatickém nasazení hudebníků, kteří se probouzeli jen občas. Třeba při aranžmá Emila Viklického pro stadionovou skladbu We Are The Champions, jež dalo mocně vyznít lesu smyčců, patetickému chóru a přesně spojilo queenovskou pompu s rozmachem symfonického tělesa. Také finální píseň Friends Will Be Friends dostala říz díky zpěvačce Janě Feriové a v tomto pojetí se pak přirozeně uplatnila celá vokální i orchestrální masa.
Celkově však koncert provázela muzikantská vlažnost a bezradnost. Většina aranžérů nenašla odvahu k "předělávkám", které by se více vzdálily od qeenovského pojetí a obohatilo je výraznějšími nápady. Jinak výborný producentský nápad vyzněl takřka naprázdno.
|
Tribute To Freddie Mercury |
|
20. listopadu 2001 |
|
Rudolfinum, Praha |
|
Pořádala společnost JVJ Productions |
Problém orchestru tkvěl v apatickém nasazení hudebníků, kteří se probouzeli jen občas. Třeba při aranžmá Emila Viklického pro stadionovou skladbu We Are The Champions, jež dalo mocně vyznít lesu smyčců, patetickému chóru a přesně spojilo queenovskou pompu s rozmachem symfonického tělesa. Také finální píseň Friends Will Be Friends dostala říz díky zpěvačce Janě Feriové a v tomto pojetí se pak přirozeně uplatnila celá vokální i orchestrální masa.
Celkově však koncert provázela muzikantská vlažnost a bezradnost. Většina aranžérů nenašla odvahu k "předělávkám", které by se více vzdálily od qeenovského pojetí a obohatilo je výraznějšími nápady. Jinak výborný producentský nápad vyzněl takřka naprázdno.
