Segrado a jeho tým totiž cílí na posluchače, pro které u nás vznikají hudební alba jen zřídka. V paralelním vesmíru je album zralého muže určené vrstevníkům. Většina skladeb se nese v pomalém tempu, a ač se tu vystřídala řádka autorů, Segrado jim dává jednotnou tvář. Není nejlepší zpěvák na světě, to už víme, ale stejně jako na svém debutu zůstává nakažlivě autentický.
K vrcholům desky patří skladba Romeo a Julie, vpravdě multigenerační duet s Markétou Irglovou, který se kromě vokálu ceněné zpěvačky vyznačuje i nebývale bouřlivým finále. Ke slovu zde přijde také smyčcový orchestr, který však posluchač možná ani nebude vnímat. Je totiž užitý bez patosu, jen na dokreslení atmosféry.
A to se daří. Překvapivě dobře do kolekce třinácti skladeb zapadá i Zdviž od Xaviera Baumaxy, v níž Segrado představuje výtah, který „ho vytáh z průserů, co nad ránem přitáh“. Baumaxovi se povedlo vystihnout valašskou zemitost, aniž by se uchyloval mimo rovinu vkusu. Totéž se zdařilo Radůze ve skladbě Když jsem se narodil, sníh byl zelenej.
V paralelním vesmíruFrantišek Segrado |
Zvláštní, trochu temná a trochu nadějeplná atmosféra, která celým albem prostupuje, je ještě podpořena černobílým bookletem poskládaným z fotografií Jindřicha Štreita. Ač kromě dvou tří snímků pořízených přímo během nahrávání ve studiu nemají s písničkami nic společného, jako ilustrace jímavých příběhů fungují dokonale.
Prostě se to opět povedlo. Segrado přišel i napodruhé s deskou, která je opravdová, ryzí, na nic si nehraje. A díky tomu je prostě dobrá.
