RECENZE: Slavní hosté slovenskému zpěváku Aristonovi všechno nezařídí

Slovenský zpěvák Peter Aristone natáčel svou desku 19 Days In Tetbury v Británii s Jamesem Deanem Bradfieldem a Melanií C. Na vypulírovaném albu však zvolil vyšlapanou cestu a chybí mu osobitost či charizma.

Sólový debut třiatřicetiletého slovenského poprockového zpěváka Petera Aristona nazvaný 19 Days In Tetbury je rozhodně hodně ambiciózní nahrávka. Vzhledem ke svému manažerskému a rodinnému zázemí si frontman někdejších Popcorn Drama mohl dovolit hodně velkorysé natáčení a podmínky.

Desku nahrával ve Velké Británii s producentem Gregem Haverem, který mu do studia jako hosty "přihrál" i některé své někdejší koně, na jejichž deskách se podílel. Jmenovitě Jamese Deana Bradfielda z Manic Street Preachers, který hraje na kytaru a zpívá v úvodní skladbě Crash and Burn, a Melanii C ze Spice Girls, se kterou si Aristone střihl duet Cool As You.

Sám Aristone se nebrání tomu, že jeho ambice s albem jsou světové. Česko a Slovensko bere prostě jako jeden z regionů, které by chtěl postupně získat, první předváděcí koncerty zpíval rovnou v Londýně.

Pokud na nich hrál ze dvou třetin tak, jak deska zní, určitě si neudělal ostudu. Formálně je totiž jeho album vypulírované - od zvuku, který ctí estetiku středního proudu, přes aranže, jež neznějí provinčně, až po stavbu písní, jíž dovede překvapit. Škoda, že se za všechnu chválu řemeslným prvkům desky nedá připojit ještě slovo vynikne. Aristone jako by zapomněl, že bez schopnosti ve správný čas zasmečovat se pop v lize, kam by rád, moc dobře dělat nedá.

Snahu přijít se silnou melodií mu nelze upřít - jenže má problém, aby písničky zněly osobitě nebo je alespoň rozsvítil charizmatem v hlase či interpretací. Dobře patrné je to právě na "hostovačce" Jamese Deana Bradfielda - výsledek je totiž natolik ve stylu Manic Street Preachers, že zní skoro jako nějaká jejich zapadlá nahrávka, kterou přezpíval někdo jiný. Podobně je to s baladou Cool As You s Mel C, o níž  platí v hudbě už tolikrát osvědčené neurazí - nenadchne. Kdyby se dostala do rotací, může z ní být hit, ale taky nemusí. Což lze říci skoro o všem, co na desce, za kterou slyšitelně stojí opravdu velká spousta práce, je.

19 Days In Tetbury

60 %

Peter Aristone

Jistá "promakaná" bezvýraznost nahrávky je zároveň jejím největším problémem. Aristone si převážně ve středních tempech zvolil vyšlapanou cestu, z níž neodbíhá. I tematicky se v textech vyhýbá čemukoliv s ambicí utkvět, srozumitelnosti sdělení navíc u domácího publika nepomůže angličtina.

Což o to, výsledkem je album, které v tuzemských podmínkách v mnoha směrech stále nemá konkurenci a skutečně "hraje" světově nebo minimálně ne lokálně. To je důvod, proč si desku poslechnout a nedat přednost jiným jménům středoproudového poprocku.

Jestli s ní zpěvák uspěje a svoji šanci promění, bude záležet na jeho pracovitosti,  kontaktech, štěstí a osobním kouzlu. Deska na to má, pokud ji teď takříkajíc "bez příběhu" dovede dostat blíž k posluchačům, kteří novou hudbu aktivně nehledají. Pokud ne, klidně po ní za pár týdnů neštěkne ani pes.