Otis Taylor je hráč na kdeco, co má struny (zejména vysoko ceněný banjista), ale především velmi zajímavý autor, charismatický zpěvák a muž, který se pod nálepkou "trance blues", kterou si pro svůj originální styl vymyslel, nebojí překračovat zavedené standardy.
Tak hyperaktivní člověk, který od roku 2000 vydává s železnou pravidelností rok co rok nové album (výjimkou byl jen rok 2006), by podle všech předpokladů konečně "měl udělat chybu" (ne, že bychom mu to přáli). Jenomže chyba se ani tentokrát nekoná.
O album Clovis People Vol. 3 jde řeč, že se jeho prostřednictvím Otis Taylor vrací do svých začátků, snad až někam do dob debutu Blue-Eyed Monster (1996) nebo minimálně k průlomovému titulu White African (2001). To ale není úplně pravda.
Novinka je možná syrovější než některé předcházející opusy, nicméně pod slupkou této syrovosti je obvyklý taylorovský intelektuální přístup k tvorbě. Samozřejmě se nejedná o žádného insitního umělce z mississippských mokřadů.
Na albu se objevují jak Taylorovi tradiční spoluhráči: dcera Casssie s basou, Ron Miles s kornetem, Gary Moore s bluesrockově vyšťavenou elektrickou kytarou, zasazenou ovšem do zcela jiného kontextu než na Mooreových občas dost pokleslých vlastních albech.
Zajímavé je ovšem zapojení Chucka Campbella s pedal steel kytarou, Briana Juana s varhanami či Anne Harris s houslemi, které tentokrát svým způsobem suplují na Taylorových předešlých deskách i koncertech obvyklé violoncello. Minimálně v oblasti aranžmá a zvuku vůbec tak Taylor nabízí zase něco trochu jiného.
V textech je Taylor jako vždy současný; byť se vrací třeba i do svého dětství, vytahuje témata, která promlouvají k dnešku a zabývají se často násilím, kriminalitou všeho druhu či (ne)čistotou myšlenek a činů.
Otis Taylor zůstává ve své písničkářské originalitě a autentičnosti bezesporu jednou z nejvýznamnějších osobností současného blues a i toto album mu dělá jen čest.
Otis Taylor: Clovis People Vol. 3
Telarc/Classic, 2010, 49:52
Hodnocení iDNES.cz: 80 %
