RECENZE: One Direction podle kalkulačky. Americké Slavíky ovládly kopie

Britská kapela One Direction vyhrála v American Music Awards kategorii Umělec roku, má cenu pro nejlepší popovou či rockovou skupinu a také za nejlepší album. Na desce Four přitom britsko-irský boyband znovu ukazuje zejména svou schopnost adaptace.

American Music Awards jsou našim Slavíkům podobné v tom, že o jejich vítězi rozhodují svými hlasy posluchači. Vybírají však z nominací ustavených na základě prodejů, poslechovosti a ohlasů na internetu za poslední rok. Aktuální ocenění tedy kapela, která vznikla na základě talentové televizní soutěže, získala za svůj loňský, v pořadí třetí titul Midnight Memories.

Přitom podle hesla o železu, jeho kutí a žhavosti už na trhu mají čtvrtou desku, pojmenovanou ne příliš invenčně Four. Přestože s ní evidentně cílili zejména na Spojené státy, od nadšeného domovského tisku si za ni vysloužili mimo jiné přirovnání k Bruci Springsteenovi.

One Direction se totiž na novince skutečně vzdalují tradičnímu žvýkačkovému popu typickému pro boybandy a mnohem více se přimkli k „měkkému“ rockovému zvuku s kořeny v sedmdesátých letech, místy, jak ukazuje začátek songu Girl Almighty, dokonce s příklonem ke country melodice.

Kdo by se nechtěl zdržovat hudbou, patrné je to už ze stylizace a účesů na nových fotkách, které k albu udělali.

To už jsme slyšeli

Jako kapele se jim stále daří působit sympaticky a bezproblémově. Pod každou z novinek je jako spoluautor připsán přinejmenším někdo z pětice, čímž alespoň začali dohánět autenticitu. Písničkám ani tentokrát nelze upřít dokonalou produkci, tah na bránu, melodičnost, aranže a silné refrény. Tím však veškerý posun končí.

Tak jako v minulosti jsou některé z nich tak strašně povědomé, až zní víc jako výpůjčka nebo rovnou kopie něčeho, co už tu bylo. A co bylo úspěšné. V minulosti se One Direction kvůli „svým“ hitům už dočkali nařčení, že vykrádají The Clash, The Who nebo Pomádu.

Tentokrát hned v singlu Steal My Girl, který desku otvírá a za který si od některých recenzentů vysloužili to opravdu za vlasy přitažené springsteenovské přirovnání, ukazují, že svoje zvyky nezmění, dokud to bude zabírat.

Four

50 %

autor: One Direction

CD, 399 korun

Skladba – kromě toho, že je opravdu chytlavá – připomíná It’s Not Your Fault od New Found Glory nebo Faithfully od Journey. O pár minut později se zase Harry Styles a jeho parta pro změnu natolik vcítili do Bryana Adamse, že poslech skladby Where Do Broken Hearts Go nutí k přeposlouchání celé diskografie kanadského lamače srdcí. V případě další skladby 18 je to sice přiznané v autorských titulcích, ale baladický rukopis současného pokořitele hitparád Eda Sheerana je natolik rozpoznatelný, až to budí rozpaky.

Ukazuje se, že úspěšná popová mašina One Direction si svoje místo v hudebním prostoru našla díky nostalgii a setrvačnosti. I tentokrát dělá sice slušný střední proud podle kalkulačky, ale bez slušnosti a ostychu používá, co vymysleli jiní.