RECENZE: Od Sinatry po Daft Punk, Bublému sázení na jistoty vychází

Nepředvedl nějaký kdovíjak úchvatný pěvecký výkon, krom skvělých muzikantů se opíral hlavně o notoricky známé a věčné melodie, přesto kanadský vyvolávač hudební nostalgie na své pražské premiéře publiku uhranul.

Oproti zbytku světa u nás trvalo poměrně dlouho, než se kanadský zpěvák Michael Bublé dostal na takovou úroveň známosti, aby zaplnil největší halu v zemi. Právě jeho tuzemská koncertní premiéra v O2 aréně ale konečně objasnila nezpochybnitelnou podstatu a předpoklad milionových prodejů jeho desek a vůbec úspěch, který se svou hudbou založenou na "sinatrovském" swingovém retru zažívá. 

Michael Bublé

75 %

24.1. 2014, O2 aréna, Praha

Částí Bublého sukcesu je, že krom muzikantského perfekcionismu v obsazení kapely sází výhradně na odzkoušené. Týká se to scény, na kterou za zvuku slavné písně Fever Little Willieho Johna po přistavené plošině doslova vklouznul, jak do nějakého kasina z kraje minulého století. Ale hlavně repertoáru, v němž je na deskách i naživo vlastních věcí pomálu. Bublé to neřeší a předělávkám se odevzdává, nedělá mu problém zahrát takřka v závěsu za sebou dvě Sinatrovy You Make Me Feel So Good a Come Dance With Me, jak to v Praze udělal hned zkraje koncertu. Hlavně, když je to pro dobro show.

Klíčem jeho úspěchu není ani nějaké kdovíjaké exhibování za mikrofonem. Písničky vždy odzpíval se ctí a na úrovni, ale už v Moondance nebo v závěru slavné Feeling Good bylo zřejmé, že v čistě pěvecké rovině zná hudební branže i větší machry, kteří to umí hnát víc do výšek i hloubek.

Jenže málokterý přitom zvládá ještě i takovou bezprostřednost, uvolněnost a smysl pro humor a pobavení publika jako Bublé. V Praze si lidi získal už v prvním momentě, kdy promluvil do mikrofonu; Na důkaz toho, jak tu rád poprvé vystupuje, začal líbat zemi, aby se po trochu patetickém úvodu představil jako "Justin Bieber". Přihodil fóry o tom, že mu ženu zbouchnul saxofonista a totálně svou vřelostí a zálibou ve shazování sama sebe roztavil chladnou podstatu koncertů v hale. K tomu by mu sami o sobě nepomohli sebelepší muzikanti.

S dávkou rošťákovství má Bublé vystavěný celý program aktuálního turné k desce To Be Loved. Po sérii balad si povzdechnul, že než by měl zahrát ještě jednu pomalou věc, radši si prořízne hrdlo. Pak na povel postavil publikum na nohy, jeho kapela nasadila funky rytmus loňského hitu Get Lucky od Daft Punk a Bublé prošel halou na druhé pódium, kde ho čekala parta beatboxerů, kteří mu i předskakovali a se kterými vystřihnul Who’s Loving You a I Want You Back z repertoáru The Jackson 5. 

Ze zadního pódia Bublé odcházel za zvuků beatlesácké All You Need Is Love a když v tu chvíli z projekce i ze stropu začala padat papírová srdíčka, měla celá show ještě blíž k přehnanému kýči než na začátku, který obstaralo šlehání plamenů. Publikum bylo po právu v euforii, i když vlastní singl It's a Beautiful Day, kterým show uzavíral před přídavky, Bublé paradoxně skoro neuzpíval. V tu chvíli už to bylo totiž stejně tak nějak jedno, protože jako iluzionista svedl perfektně vyvolat nostalgii po sinatrovských hudebních časech. Nebo spíš po jejich dokonalé podobě, jakou většina v hale znala z útržků a scén na filmovém plátně.