Nic na tom nemění ani fakt, že Per Gessle, půlka Roxette, hrál předloni v Lucerně. Teď tu byla slavná dvojice celá a aréna praskala ve švech.
Předskakovala jim mladá česká zpěvačka Debbi. Nastoupila hned na osmou a bohužel si svůj velký hit Touch the Sun "vypráskala" hned na začátek. Za známý singl sklidila více než jen potlesk ze slušnosti, pár lidí se dokonce pokoušelo tleskat do rytmu. Bohužel od třetí písně šel zájem o její produkci rapidně dolů a lidé se dali spíš na povídání.
Ostatně, zbytek jejího půlhodinového setu se nesl ve znamení nepříliš zajímavých písní. Debbi navíc trpěla syndromem předkapel. Silně nevyvážený, přebasovaný zvuk a v něm utopený zpěv k poslechu nelákal. Snažila se svoje vystoupení i moderovat, ale když před čtvrtým songem řekla něco o babičce a zazpívala kousek jako z hamburské přístavní putyky dvacátých let, z ochozů se ozval i pískot. Možná je Debbi nadějí české hudební scény, nic proti tomu. Ale bude na sobě ještě muset zapracovat.
Kde jsou kytary? A kde kapela?
Roxette se na pódiu objevili pět minut po deváté s našlápnutým začátkem. Požadavek na tleskání do rytmu ke konci úvodní Dressed for Success vyslyšela většina haly bez sebemenších protestů. Ostatně dělo se tak po celou dobu, lidé zpívali do refrénů a občas se mezi písněmi skandovalo Ro-xette, Ro-xette!
Marie Fredrikssonová při nedělním koncertu
Jinak výbornou atmosféru poněkud kazila skutečnost, že zvuk se oproti předkapele sice zesílil, ale nijak dramaticky nezlepšil. Zpěvy záludně schované v basové kouli, teprve při druhé písni Sleeping in My Car jsme zjistili, že na pódiu jsou také kytary. Ačkoliv během celé první poloviny se zdálo, že si zvukař se sólovým kytaristou řeší nějaký osobní spor – všechna sóla "vytahoval" až po několika taktech.
Per Gessle a Marie Fredrikssonová se střídají ve zpěvu i v moderování. Gessle anglicky zdraví Prahu a uvádí písně z nového alba. Pokud se nemýlím, Roxette zahráli jen dvě a zřejmě to byl dobrý tah, protože publikum se chytá hlavně na známé hity. A ty si pak užívá se vší parádou včetně míst, kde kapela nechá zpívat jen lidi. A tak třeba v prvním refrénu It Must Have Been Love se do toho hala pořádně opře, jenže na konci už lidí, kteří zvládnou bezchybně i poslední verš, není tolik, aby celý prostor ukřičeli, a tak to dav končí "se ctí" velkým potleskem. A kapela bez mrknutí oka jede dál.
Tedy, to s tím mrknutím je nadsázka. Když se už začíná zlepšovat zvuk, diváky v zadních částech haly zamrzí, že na pódiu není plátno nebo obrazovky, které by dění na scéně přenášely dál. Těm malým krátkozrakým, kteří si jako já v bláhové touze po nejlepším zvuku stoupli poblíž zvukařova místa. A útěcha, že můžeme poslouchat nestárnoucí hity namísto pohledu na nemládnoucí muzikanty, se jaksi míjí účinkem.
Trochu víc než karaoke
Asi v půli koncertu dochází na akustický set. Marie sama s klávesistou zpívá "very old song" Perfect Day a ve vzduchu se objevuje doslova pár zapalovačů – jedním mávala slečna vedle mě, druhý jsem zahlédl o kus blíž k pódiu. Při Things Will Never Be The Same se konečně ukazuje, že Per i Marie ještě dokážou zpívat – při akustické kytaře je teprve pořádně slyšíme.
Per Gessle vystoupil předloni v Praze se svou vlastní kapelou.
Do rockovější polohy se kapela pokládá s Opportunity Nox. How Do You Do "hanebně" nedohrává do konce, ale vše je odpuštěno, protože přechází rovnou do Dangerous. Přichází na řadu představování kapely, v jehož rámci si sólový kytarista střihne Vejvodův evergreen Škoda lásky a publikum se může pominout chvilkovým záchvatem vlastenectví. Afghánský armádní orchestr by se od něj mohl učit, bylo tam vše do noty.
Po čtvrt na jedenáct Roxette uzavírají svůj hlavní set písní Joyride a strhává se poprask. Aplaus, pískot, ale i mohutné a až zlověstné dupání z tribun přivádí kapelu zpět na tři písně. Při The Look si patnáct tisíc hrdel zkouší, že kadence "na na na na na" zpívaná hromadně bez kapely je trochu větší laťka než barové karaoke. No, máme co dělat, abychom se udrželi.
A protože publikum nechce ani po prvním přídavku švédskou dvojku a spol. propustit, dochází na druhý přídavek včetně Listen to Your Heart.
Tak si to pojďme shrnout. V celé první polovině koncertu byl otřesný zvuk. A zlepšoval se o dost pomalejším tempem, než byste u kapely tohoto formátu čekali. My méně vzrostlí jsme z kapely neviděli prakticky vůbec nic. Na druhou stranu samotní Roxette udělali pro publikum maximum a narvaná hala se jim za to mnohokrát odvděčila. Suma sumárum to byla hezká vzpomínka na staré hity, kterou však mohl produkční tým dotáhnout o sakra velký kus výš.
Roxette
Praha, 5. června 2011, Praha (O2 arena)
Předkapela: Debbi
Hodnocení: 70 %
