Hledat hnidy ve zpěvaččině intonaci či výslovnosti může jen ten, kdo nezná zpěvaččin styl odedávna a navíc má příliš okoralé to, co je pro vnímání repertoárového okruhu, pro který se vžilo poněkud nekonkrétní označení šanson, nejpodstatnější. Totiž srdce a city. Aťsi to zní jako klišé...
Výběr písniček, které si Hana Hegerová vypůjčila od více či méně slavných představitelů francouzské scény, je velmi dobrý. Snad jediné číslo, o kterém by se dalo diskutovat, je Motorkářka, neboli Homme a la moto. Přestože jde původně o píseň z repertoáru Edith Piaf, zejména po obsahové stránce Hegerové jaksi nesedí.
Problém tu přitom není, že hudební základ zní poměrně moderně (na jeho vzniku se podílel i známý beatboxer Jaro Cossiga). Jednoznačně nejsoučasnější sound na albu má píseň Rozdíl, radikálně odlišný od původního folkového v podání autorky Isabelle Meyereau, a ten Haně Hegerové velmi sluší.
Mezi nejvýraznější položky alba rozhodně patří Jsem snob a Lebka, písně s texty Borise Viana, počeštěnými Jiřím Dědečkem resp. Pavlem Vrbou. I to je jistý paradox, neboť do výrazového rejstříku Hany Hegerové černý humor a sarkasmus, tedy zásadní opěrné sloupy Vianova rukopisu, nikdy dříve příliš nepatřily.
Hana Hegerová je samozřejmě zdaleka nejdůvěryhodnější v tom - opět paradoxně - nejtěžším. Když totiž vypráví silné příběhy a maluje cituplné obrazy, zejména v první osobě, kde také může uplatnit své herecké schopnosti, které k šansonu neodmyslitelně patří (ne nadarmo pro tento žánr publicista Lubomír Dorůžka kdysi vymyslel přesný termín "divadlo světa ve třech minutách").
Dostala zlato, patří jí platinaHana Hegerová své nové album pokřtila 18. října v pražské restauraci Kogo. Kmotry křtu byli textaři Jiřina Fikejzová a Pavel Vrba, oslavná i vtipná slova pronesli také mj. producent Petr Malásek, mistr zvuku Michal Pekárek či ředitelka vydavatelství Supraphon Iva Milerová. Ta také předala Haně Hegerové zlatou desku za prodej alba, kterého se hned za první týden prodalo šest tisíc kusů, potřebných k dosažení této komerční mety. Milerová ovšem překvapila všechny zúčastněné oznámením, že ačkoli předává "pouze" zlatou desku, Hana Hegerová má ke dni křtu nárok na desku platinovou, udělovanou v ČR za dvanáct tisíc kusů. |
A tak velmi silně působí například další Hegerové studie rozchodu Tak už bal (jejíž nahrávku pořídila už podruhé), smutek nad ztrátou milovaného člověka, jako je tomu v Déšť tváře smáčí, představa osamocené ženy o jejím "Muži s velkým em" v Já vím, ba i nostalgická Vzpomínka na Paříž, která zní (téměř) stejně autenticky, jako v repertoáru původní interpretky, "Múzy Saint-Germain-des-Prés" Juliette Gréco.
Ale ani třetí osoba ve vyprávění Haně Hegerové nikterak neškodí, jak slyšíme z velmi pěkného duetu s Jaromírem Nohavicou (také autorem českého textu) Stará píseň. I po hudební stránce tato nahrávka patří k nejchytlavějším na albu: ostatně, Georges Moustaki, původní autor nejen této skladby (v originále La dame brune, původně nazpívané jako duet s šansoniérkou Barbarou), ale také veleslavného Milorda, měl na silné melodie čich.
Hana Hegerová, obklopena vesměs skvělými muzikanty z kapely vedené klavíristou (a producentem tohoto alba) Petrem Maláskem, vlastně nepřekvapila. Natočila velmi dobré šansonové album, jehož kvalitě neublíží ani poněkud iritující podoba bookletu s nesmyslně zalomenými texty a chybami v "osobách a obsazení".
Hana Hegerová: Mlýnské kolo v srdci mém
vyd. Supraphon, 45:40
Hodnocení iDNES.cz: 80 %
