RECENZE: Ústupem od jistot popu Elton John dosáhl svěžesti

Na nové sólové desce The Diving Board sází Elton John na základní nástrojové obsazení a vrozenou muzikálnost. Velká, ale strojená popová čísla na albu střídá přirozenost typická pro jeho ranou tvorbu. A emoce, které neždíme.

Elton John vystoupí v prosinci v Praze. Ilustrační foto | foto: Universal

Po sedmi letech si Elton John znovu sedl za piano a společně se svým dvorním textařem Berniem Taupinem složili materiál na třicátou sólovou desku. Nejdřív to šlo rychle. Veškerý materiál pro album The Diving Board měli napsaný a hotový za pouhé dva dny a datum vydání naplánované už na minulý rok. Nakonec se John rozhodl k některým písničkám vrátit a upravit je. Album proto vychází až teď a z několika důvodů se čekání vyplatilo.

Sláva rámovaná extravagancí

Zejména proto, že nejde o klasickou desku "velkého popu", kterým se Elton John proslavil nejvíc. Jako producenta si vybral T Bone Burnetta, který dokáže podtrhnout klasický akustický zvuk a nahrávky, pod které se podepíše, staví především na hudebních výkonech. Právě na jeho návrh se Elton John vrátil ke svým vlastním kořenům, respektive ke svým prvním věcem. Desku nahrával bez členů své doprovodné kapely, což se za posledních třicet let stalo podruhé, a ve většině písní si vystačil se základním nástrojovým obsazením tvořeným pianem, baskytarou a bicími.

S Burnettem se Elton John potkal už před třemi lety, když natáčel společné album The Union s americkým písničkářem Leonem Russelem, a ze zvuku novinky je zřejmé, že právě tohle hudební setkání na něj mělo zásadní vliv. V podstatě komornímu zvuku alba totiž našel značnou dávku uvolněnosti a svobody.

Rezignoval na řemeslné vytváření přepjatých popových momentů za každou cenu a udělal pocitovou a emotivní desku, která je nejpůsobivější jako celek. Klavír, nástroj, se kterým je hráčsky srostlý a na nějž hraje až k dojetí, po dlouhé době dominuje a připomíná pravý důvod Johnovy slávy rámované barevnými fotkami v extravagantních kostýmech a brýlích na stránkách lesklých časopisů.

The Diving Board

80 %

interpret: Elton John

vydavatel: Universal

Že se z desky tentokrát těžko vytrhávají singlové jednotlivosti, je nedostatek, zároveň však i pochvala za kompaktnost alba. K závěrečné, titulní skladbě o pocitech z "hluku" dospívání posluchače přes řadu silných míst. Hned druhá skladba Oscar Wilde Gets Out je příkladem autorského souznění Johna s Taupinem, protože z adaptace pocitů spisovatele propuštěného z vězení by jen málokdo dokázal udělat silnou písničku.

Hudebně nezešedl

Neuvěřitelný drajv mají především skladby s ozvuky typicky americké hudby. Gospelové vokály v A Town Called Jubilee, a především Take This Dirty Water nebo příběh slepého černého pianisty žijícího v Jižní Americe nazvaný The Ballad of Blind Tom boří časové hranice. Zní jako ze zašlých časů a přitom čerstvě. To ostatně platí o celé desce The Diving Board, jež je dalším důkazem, že Elton John ve svých šestašedesáti hudebně nezešedl v jistotách, ale naopak prochází velkou autorskou renesancí, kterou stojí za to sledovat a poslouchat.