RECENZE: Při cestě na Jupiter s Eddie Stoilow se dá lehce zabloudit

Kapela Eddie Stoilow vydala nové album a na pomoc si vzala planetu Jupiter, již vetkla i do jeho názvu. Deska vznikala průběžně od vydání dva a půl roku starého alba Sorry, intenzivně na ní však skupina pracovala několik posledních měsíců a v závěru vybírala ze čtyř desítek připravených skladeb.

Eddie Stoilow | foto: Warner Music

Do finální verze se jich nakonec dostalo jedenáct včetně dvou instrumentálek – jedna funguje jako intro, druhá je k albu připojená na závěr jako pocta kapele Pink Floyd.

Jupiter

60 %

Autor: Eddie Stoilow

CD, 349 korun

Eddie Stoilow se snaží držet současného popového zvuku postaveného na elektronice, což se povětšinou daří. Bohužel to jde na vrub čitelnosti nebo rozmanitosti nahrávky. Samozřejmě nelze říct, že by všechny písně z Jupiteru byly stejné. To ani zdaleka. Ale kvůli aranžím a opakujícím se nápěvům tak mohou především při nepozorném poslechu působit, což je aspekt, s nímž kapela bojovala už na minulém albu.

Sun Is Shining, druhá píseň po intru, je dobře rozpoznatelná už proto, že posloužila jako singl ještě před vydáním desky. Nástup následující skladby Hey Man se nese ve stejném duchu, a ačkoliv se hned po několika úvodních taktech rozjede v našláplém refrénu, dojem z přílišné jednolitosti tu prostě nebezpečně vystrkuje drápky.

Obal desky Jupiter

Vyznění se radikálně změní až u skladby Alien. Balada vystavěná na akustické kytaře a klavíru konečně zní úplně jinak než předchozích pět písní. Není nezajímavé, že někde tady by se v dobách vinylových desek album fyzicky dělilo na dvě poloviny. A „B strany“ bývaly na albech vždycky pro fajnšmekry.

Další oživení přijde s písní January, která disponuje tanečními parametry. Zbytek desky v podobě skladeb 1980, Coming Home a Calling You Back potom přináší více akustických nástrojů na úkor elektroniky a také méně éterické atmosféry, jíž mohl být posluchač v první polovině alba trochu zahlcený.

Sečteno a podtrženo, Jupiter není špatná deska. Neobjevují se tu nepovedené písničky, jenom chybí jeden dva jasné a chytlavé hity, jež by si mohl posluchač s aktuálním albem jednoznačně spojit. Eddie Stoilow si jdou svou vlastní cestou, na které však bohužel scházejí výraznější záchytné body. Jupiter se poslouchá s lehkostí, ale při cestě na něj se dá stejně lehce i zabloudit.