V umělecké "neposednosti", tedy touze vyjadřovat se stále jinak a svým fanouškům otevírat s každým albem nové stylové dveře, ji lze srovnat snad jedině s Ivou Bittovou a Monikou Načevou. Neustálý, avšak nikoli překotný, nýbrž vždy promyšlený a jasně cílený vývoj je její hlavní charakteristikou.
Talent, kterým překypuje, a ke kterému patří i schopnost vybrat si ke každému projektu ty nejlepší z možných spolupracovníků, jistě i spolu s notnou dávkou štěstí, z ní dělá jednu z vůdčích osobností současné scény. Řeč je samozřejmě o hudbě pro opravdové posluchače, kterým nestačí kulisa k řízení auta nebo mytí nádobí.
Na minulé album-projekt Eternal Seekers navazuje Baromantika jedině podstatným podílem klavíristky a skladatelky Beaty Hlavenkové. Jinak je zcela jinde. Po produkční, tedy zejména aranžérské a zvukové stránce, vzala album dvojice, používající značku Tin Soldiers, tedy Patrick Karpentski a Viliam Béreš.
Album, které společně s Dusilovou, Hlavenkovou a dalšími hudebníky z české extratřídy (nikoli náhodou spojenými převážně s mladou českou jazzovou scénou, na které se toho děje mnohem víc, než povrchní sledovatel mainstreamových médií tuší), nemá ovšem prakticky nic společného s jejich domovskou kapelou Toxique či dalšími projekty, jichž se účastní.
Třičtvrtěhodinová Baromantika je vlastně koláž, v níž se de facto bez pauz přelévají jednotlivé písničky. Které mnohdy ani písničkami v klasickém slova smyslu nejsou - i ty, jednotlivě, vlastně mají nejblíže ke koláži zvuků, ať už pocházejících z hlasů, reálných nástrojů nebo čisté elektroniky.
Těžko uchopitelné, ale jedním slovem krásné album vůbec nemá smysl jakkoli zařazovat k žánrům či stylům. Až obžernou (ale nikdy rušivou) spletí zvuků se vynořují na povrch jasné melodie, ba i cosi jako refrény, fragmenty vyloženě písničkářských postupů, vzápětí se ale zase zapouštějí do celkově maximálně uvolněné atmosféry. A do té se posluchač rád propadá s každým přehráním hlouběji a hlouběji také.
Hodnocení iDNES.cz: 90 %
