GLOSA: Aby se rádia nestyděla, měla by pouštět pop, jaký zpívá Lykke Li

Osmadvacetiletá zpívající autorka Lykke Li, žijící momentálně ve Spojených státech, přišla s třetím albem I Never Learn.

Lykke Li | foto: Warner Music

Lykke Li (obal alba)

Lykke Li představuje novou krev popu, jenž je jednoznačně použitelný pro všechny druhy rádií (i těch českých), a ani posluchač, který je uvyklý přece jen hudbu vnímat trochu více nebo jinak než jen jako kulisu, se při jejím poslechu nemusí červenat studem. Prostě žádné umění, ale kvalitně udělaný mainstream.

I Never Learn

75 %

vyd. Warner Music 2014

Album avizoval singl Love Me Like I'm Not Made Of Stone s moc pěkným videoklipem. Jak to tak občas bývá, písnička se od zbytku alba docela výrazně liší. Zatímco však většinou pilotní singly bývají alespoň co do zvuku nejvíce mainstreamové i na alternativněji laděných albech, tady se děje přesný opak.

Singl je akusticko-kytarový, se zvukem blízkým lo-fi písničkářům, jen nosný zpěvaččin hlas slibuje, že tady půjde o něco trochu jiného.

A taky jde. Lykke Li tvrdí, že se nechala inspiroval městem Los Angeles, ve kterém žije. V lecčem to tak může být hudebně. Ne že by zvuk připomínal losangeleské naleštěné poprockové kapely z 90. let, spíš kdesi v podvědomí vytane hudba z hollywoodských filmových studií.

Lykke Li

Tedy se všemi těmi dlouhými echy a "širokými prostory", zvukomalebnými perkusemi a klavírní a smyčcovou rozmáchlostí. Ale nic proti tomu, tahle jistá ušlechtilost je vlastně velmi nadčasová – a v posledních letech navíc módní.

Půvab písní však tkví hlavně v jejich melodiích a hlase Lykke Li. Ten při vší přesvědčivosti, rozsahu a slušné technice působí jaksi rozčepýřeně, bezbranně. A každopádně velmi emotivně. K čemuž přispívá i melodická stavba písniček, která místy sahá až ke gospelovým inspiracím.