RECENZE: Iron Maiden zůstávají neporazitelní

Přestože ze svého stylu neuhýbají ani o píď, je šestnáctá a zároveň nejdelší deska kultovní britské heavymetalové kapely až nečekaným triumfem.

Iron Maiden

Příznivci tvrdé muziky na album The Book of Souls čekali dlouho. Že ho vůbec natočí, se Iron Maiden rozhodli až po nebývalém komerčním úspěchu předchozí nahrávky The Final Frontier, která ikony nové vlny britského heavymetalu nečekaně katapultovala na čelo hitparády.

Kapela měla desku hotovou už před rokem, ale zpěvák Bruce Dickinson musel místo muziky řešit svůj zdravotní stav, konkrétně rakovinu jazyka, která přípravy protáhla a podepsala se i na tom, že turné k aktuálnímu albu Iron Maiden pojedou až příští rok.

The Book of Souls

90 %

Iron Maiden

Warner Music 2015

Úkol, který do té doby dostali fanoušci, je solidní. The Book of Souls je totiž v diskografii kapely nejdelší nahrávkou, s dvaadevadesáti minutami stopáže splňuje parametry dvojalba.

Iron Maiden byli podobně rozmáchlí i v samotných písničkách, pro které je možná na místě víc než kdy jindy používat spíše označení „důmyslné kompozice“. Řada skladeb má totiž stopáž přesahující deset minut, závěrečný Dickinsonův opus Empire of the Clouds je dokonce s osmnácti minutami nejdelší skladbou v historii kapely.

Přestože naposlouchat takovou masu muziky najednou se může zdát jako zadání pro náročné posluchače, v případě Iron Maiden to jde až překvapivě snadno. Zvláště první disk je totiž sevřený a působí jako souhrn všeho dobrého, co kdy kapele našeptal její ďábelský maskot Eddie, kterého Iron Maiden na aktuálním obalu nechali prozkoumávat taje mayské civilizace a její víry v to, že duše lidí přežívají i smrt hmotného těla.

Ve vší té rozmáchlosti a velikášství sympaticky zůstávají kapelou, která ve své „starobě“ nenudí, kromě instrumentální virtuozity dokáže vždy ve vhodný okamžik udeřit posluchače přesně mířeným kytarovým riffem nebo naladit atmosféru klidnou pasáží. A která svůj repertoár, jenž je už tak dost plný stadionových chorálů a vyřvávaček, umí s pocitem lehkosti stále doplňovat o nové.

Dokonalým příkladem je zejména singl Speed of Light, jehož refrén je nejen díky Dickinsovu výrazu jedním z těch, který utkví už po prvním poslechu a je zřejmé, že má okamžitý potenciál rozeznít stadiony a zbořit haly. Za pomoci producenta Kevina Shirleyho se totiž kapele na tomto albu podařilo zachytit nejen své rockové vizionářství, ale i živou esenci a dravost, již Iron Maiden projevují na pódiu.

Nehodlají rezignovat

Koncert kapely Iron Maiden v pražském Edenu (29. července 2013)

Na druhém disku je podobně výraznou skladbou „pětiminutovka“ Tears of a Clown, ve které se kapela inspirovala životem v depresích a smrtí komika Robina Williamse. Skvěle v ní vyniká jistý osten melancholie, kterou do svých skladeb dokázal baskytarista a klávesák Steve Harris vždy promítnout hned vedle rockové zuřivosti a hráčské ekvilibristiky.

Již zmíněný závěr desky v podobě Dickinsonova opusu Empire of the Clouds je bez výhrad monumentální. Naléhavosti a postupnému vývoji pomáhají smyčce, atmosféru a vyznění kompozice podtrhuje jemný zvuk klavíru i monstrózně působivé žestě.

Přestože i tady, stejně jako na zbytku nahrávky, zůstávají Iron Maiden v pevně vyhrazených mantinelech svého žánru, je patrné, že i když by klidně mohli, jako kapela ještě nehodlají rezignovat v blaženosti úspěchu.