Javelins jsou Gillanova původní kapela ze 60. let a produkt jeho mladického pobláznění Elvisem Presleym. Hráli právě populární předělávky jako asi většina vrstevníků. Rozešli se ve čtyřiašedesátém, kytarista Gordon Fairminer se například přidal k hudebníkům, kteří později utvořili kapelu Sweet.
Raving with Ian Gillan & the JavelinsAutor: Ian Gillan & the Javelins Hodnocení: 60 % |
Gillanovu následnou hudební kariéru asi netřeba rozebírat. Nicméně v roce 1994 se s původní sestavou Javelins znovu setkal, aby natočili velmi pozdní debut nazvaný Sole Agency and Representation. Další reunion přišel loni s podobně laděnou nahrávkou pojmenovanou prostě Ian Gillan & the Javelins.
A nynější vydání přináší reedici desky z poloviny 90. let. Proč vychází pod jiným jménem, je těžko říct, snad jen aby se ujednotila s loňským albem a Gillanovo jméno se dostalo do titulu.
V onom roce 1994 se nahrávka svezla na první větší vlně retra, která přinesla třeba mamutí projekt Anthology od Beatles a dává se do souvislostí s masivním přechodem na cédéčka, kdy si fanoušci pořizovali zásadní alba v novém formátu.
Proti loňské desce působí trochu úsměvně. Zvukově je prostě poplatná době vzniku. Příliš dřevní pro audiofily, na druhou stranu moc uhlazená pro milovníky pravých oldies.
Fotogalerie |
Je pozoruhodné slyšet frontmana Deep Purple zpívat skladby, jako jsou Too Much Monkey Business od Chucka Berryho, hit Love Potion No. 9 proslavený hlavně skupinou The Searchers nebo You Really Got a Hold on Me od Smokeyho Robinsona. Byť aranže poslední zmíněné písně se podobají spíše nahrávce Beatles než americkému originálu. Mimochodem celkem pět skladeb z obou Gillanových zmíněných desek vyšlo také na některém z alb Beatles, což je jen další z důkazů, jaký vliv čtyřhlavé monstrum mělo a kolik výborné cizí hudby by bez jejich péče a nadšenectví možná zapadlo.
Skvělá a takřka do poslední noty přesně zahraná je Let’s Dance, správný starý feeling se line i z Roll over Beethoven, ačkoli přičinlivé kytarové sólo na Berryho prostě nemá.
Raving with Ian Gillan & the Javelins není nahrávka, která by přinášela cokoli převratného nebo objevného. Oproti své až příliš moderně pojaté následovnici je to však pěkná ukázka toho, jak se dá důstojně vrátit k vlastním hudebním kořenům. A to se cení.
