Pochází z Prahy, ale dětství prožila v Lužických horách. V osmnácti se prý sebrala - a adié, milí rodičové, jdu do světa. Ovšem neztratila se, po gymnáziu se trochu trápila na nástavbě a pak našla, alespoň podle vlastních slov, to pravé, vystudovala konzervatoř. Ale v poslední době především koncertuje. Dokonce se z ní postupně stala i kultovní osobnost folkové scény.
Jak jste se dostala k tahací harmonice?
Přes Zuzanu Navarovou. Já jsem harmonikou vždycky předtím opovrhovala. Ale Zuzana mi jednou řekla, že v Maislově ulici za výkladní skříní mají moc hezkou harmoniku. Asi za týden jsem šla okolo, ta harmonika tam pořád byla a taky se mi zalíbila. Zrovna jsem měla nějaké peníze, a tak jsem si ji hned koupila. Jenže to jsem si zrovna zařizovala svůj byt. Volala jsem tedy tatínkovi a říkám: Hádej, tati, co jsem si koupila! A on říká: Židli. A já na to: Ne, ne, harmoniku. A táta: To nevadí, když se na ni naučíš hrát, tak aspoň budeš sedět na tom futrálu. No jo, ale když já jsem ji koupila bez futrálu.
Pro ženu je to hodně nezvyklý nástroj.
To je pravda, harmonika je těžká a tahat měchy je taky docela pěkná dřina.
S kytarou to bylo daleko lehčí, ne? Vždyť vy jste kdysi byla taky kytaristka?
Já s sebou na koncerty tahám kytaru i harmoniku. Ale ano, hrávala jsem především na kytaru. Taky trochu na piano. A taky jsem vedla takovou jednu mezinárodní kapelu. Když se mi však rozprchli kdesi po světě, vrátila jsem se ke kytaře a hned potom jsem si pořídila tu harmoniku.
Měla jste někdy nějaký vzor?
Ne. Vaška Koubka jsem objevila tak dva roky před tím, než jsem začala hrát na harmoniku. Tehdy mě ani nenapadlo, že budu harmonikářka. Ale když se zeptáte, kdo mě ovlivnil, tak řeknu: Všichni, co jsem je kdy poslouchala nebo zaslechla. Já jsem nikam nechodila, ale spoustu věcí jsem znala z nahrávek. Mertu, Nohavicu, Vysockého. To se mi líbilo. V osmnácti jsem pak zcela propadla big beatu. Zbožňovala jsem Franka Zappu a Jethro Tull. Podepsali se na mně, ale těžko je nazvat vzory. V posledních letech pro mě hodně znamenala Zuzana Navarová a samozřejmě moji učitelé na konzervatoři. Moc.
A ovlivnily vás také jiné druhy umění?
Určitě pro mě hodně znamenala především literatura. Mám třeba hrozně ráda pověsti a pohádky různých národů a lidovou poezii z celého světa.
Jak se stane, že člověk začne psát písničky?
Co si pamatuju, tak já jsem skládala dost naivní písně vlastně odjakživa. To nebyl žádný malý Mozartík, jen takové parafráze Jedna dvě, Honza jde. Ale aby člověk něco vůbec napsal, musí mít nějaký vnitřní přetlak, který se zrovna vlije do té písničky. Musí mít potřebu něco říct.
Ostatním lidem? Konkrétnímu člověku?
Vůbec ne. Spíš to dostat jenom ze sebe.
Dobře, to jsou dětské pokusy. Co první písnička, za kterou se nestydíte?
Vějíř. Tehdy mi bylo devatenáct let.
Kdy se člověk přestane stydět za vlastní písničku?
Ale já jsem se nikdy nestyděla. V patnácti jsem na škole vedla country kapelu. Zpívali jsme moje dost otřesné písně, které přesně odpovídaly tomu věku. Taková jsem byla, tak proč bych se za to měla nějak stydět.
Dneska už ovšem máte konzervatoř...
... a to jsem ještě začala brát hodiny vážné skladby. Než jsem se na ni dostala, hrála jsem asi rok na ulicích. To byla velká zkušenost. Kontakt s lidmi je tam nesmírně těsný. Ale přestala jsem právě včas. Potřebovala jsem jít dál. Od té doby nejraději hraju tak pro padesát lidí.
To je už takový větší mejdan, ne?
Ano. To je naprosto úžasné. Lidi se rychle přestanou stydět, začnou se mnou komunikovat, mluvit se mnou a nakonec se mnou i zpívat. To je ono.
Hrát pro lidi je jenom vaše jediná ambice?
Ráda píšu hudbu k divadelním představením, těch už mám za sebou pět nebo šest. A komponuji takzvanou vážnou hudbu. Skládám především sbory. Konzervatoř jsem ukončila duchovní kantátou, kterou mi teď natočili v Českém rozhlase.
Pod jménem Radůza?
Ano, pod jménem Radůza.
Nechcete prozradit, jak se jmenujete doopravdy?
Nechci. Od dětství mi jen málokdo říkal Radko. Pro všechny jsem byla jenom Radůza. To je moje pravá identita. Opravdové jméno používám leda tak na úřadech. Ale i profesoři na konzervatoři mi říkali Radůzo.
Natočením jedné kantáty nebo osmi koncerty do měsíce se však moc uživit nedá. Co děláte kromě hraní a skládání?
Živím se většinou brigádami. Já moc nepotřebuju. Nestěžuji si, mně se to líbí. Mám svoji svobodu. Nejsem závislá na tom, kolik desek se prodá.
Ale zajímá vás to?
No... ani ne. Já jsem ráda, že ta deska vyšla. Teď mám ty písničky odložené, už jakoby hotové, a můžu začít nanovo.
Jsou prostě zachované pro celé lidstvo!
To ani ne. Spíš je nemusím nosit pořád v hlavě. Já si ji dokonce občas i poslechnu. To když si potřebuju některou písničku znovu trochu oživit.
Mnozí umělci tvrdí že svoje desky nemohou ani slyšet, protože si při poslechu říkají, že dnes by to zahráli úplně či trochu jinak. Máte taky takový pocit?
Já myslím, že tak, jak jsem to v té době nahrála, tak to bylo dobře. Teď je hraju jinak, protože je hraju dlouho. Na každém koncertě navíc jinak. Podle toho, jak si zrovna vzpomenu na text. Naštěstí dnes hraju sama, tak je to jedno. A navíc dám hodně na to, jací lidé se na koncertě sejdou a jaká je atmosféra.
Vystupovala jste jako pražský předskokan světoznámého britského kytarového kouzelníka Mikea Oldfielda. Takové prostředí obvykle pro vás nemusí představovat nějak zvlášť dobrou atmosféru.
To byl omyl. Já k tomu přišla jako slepý k houslím. Lidi čekali na Oldfielda, nikdo mě ani neuvedl. Všichni hlavně čekali nějaký rámus. Já sama s akordeonem moc rámusu nenadělám. Nejdřív jsem se strašně bála. Jenže když jsem tam vylezla a všichni začali pískat, tak mi to připadalo úplně směšné. Ale já jsem to ustála. Odehrála jsem to, co jsem měla. Těch dvacet minut mi však dalo hodně práce.
Kde hráváte nejčastěji?
Momentálně v Balbínově poetické hospodě v Praze.
A zúčastnila jste se teď parlamentních voleb?
Nevolila jsem.
Neuvažujete zase o založení nějaké kapely? Prý jste byla výborná šéfová!
To ne. Já jsem spíš samotářka.
 Skladatelka, harmonikářka a svérázná interpretka, která si říká Radůza, patří k nejosobitějším postavám nové generace českých písničkářů. |
 Radůza při vystoupení na Baráčnické rychtě, kde předskakovala americkému písničkáři Smogovi. Koncert pořádala Dog Door Promotion (26. dubna 2002). |
 Radůza při vystoupení na Baráčnické rychtě, kde předskakovala americkému písničkáři Smogovi. Koncert pořádala Dog Door Promotion (26. dubna 2002). |
 Radůza |
