Zpěvák čerpá z arabské hudby i rocku, navíc nekompromisně propaguje své politické názory.
Ve Francii se stupňuje napětí mezi obyvatelstvem muslimského vyznání a většinovou západní společností. Vaše hudba využívá motivů obou kultur. Přijímají vás obě "strany" stejně?
Samozřejmě, pokud za zástupce západní kultury nepočítáme politiky. Na mé koncerty chodí mladí lidé bez rozdílu vyznání nebo barvy pleti. To nejsou lidé, kteří proti sobě štvou obě kultury na politických mítincích nebo v televizi. Bohužel otevřených hlav je ve Francii málo. Je to země, která se dosud nezbavila svého koloniálního myšlení. Ve Francii se dosud nestal žádný černoch hereckou hvězdou, v televizi nevidíte černého moderátora. Tahle země má se svým myšlením velký problém!
Proč je vaše hudba respektována i v zemích, které s kulturou vašich alžírských rodičů nepřišly do styku?
Obecně se tvrdí, že je to hlad po něčem exotickém. Já si to nemyslím. Podívejte se třeba na úspěch hudby Emira Kusturici, se kterým se cítím vnitřně spřízněný. Všichni jsou nadšeni z jeho cikánských melodií. Cikáni přišli z Indie, kolébky západní civilizace. Lidé to asi podvědomě cítí. Stejně tak arabská kultura měla na Evropu v uplynulých staletích větší vliv, než se dnes obecně připouští.
Jak je vaše hudba přijímána v zemích na severu Afriky?
V Alžírsku nevystupujeme z politických důvodů. Tamní režim porušuje lidská práva a koncertovat se tam smí jen na akcích kontrolovaných státem. To nebudeme podporovat. Pro některé muslimské režimy jsme zaprodanci Západu, protože hrajeme rockovou hudbu. Někdy z toho člověku zůstává rozum stát.
Do jaké míry vás ovlivňuje západní hudba?
Hodně jsem poslouchal kapely jako The Clash, Led Zeppelin, Talking Heads, mám rád Davida Bowieho. Všichni jsou otevření vlivům jiných kultur. Inspirují mě elektronické taneční rytmy, které mají kořeny v tradiční africké hudbě. Snažím se v tom všem najít určitou rovnováhu. Myslím, že na novém albu, které teď v létě vydáme, se mi to konečně plně podařilo.
 Alžírský zpěvák rai Rachid Taha |
