RECENZE: Britpop pro dospělé. Pulp se vrátili s barokně košatou, melancholickou deskou

Někdejší britpopoví prominenti Pulp a společně s Blur, Oasis a Suede součást „velké čtyřky“ tohoto žánru vydali nové album More a nebude zřejmě existovat jediná recenze, která by nezdůraznila, že jde o studiový návrat po čtyřiadvaceti letech.

Nejlepší na tom ovšem je, že Pulp kolem své osmé řadové nahrávky nedělají žádný humbuk. Stejně nenápadně a bez velkohubých prohlášení, jako se před lety vrátili na koncertní pódia, prostě zpěvák Jarvis Cocker, klávesistka Candida Doyle, bubeník Nick Banks a kytarista/klávesista Mark Webber zašli do studia a evidentně bez křeče nahráli jedenáct nových písniček. Bohužel bez baskytaristy Stevea Mackeyho, který v roce 2023 zemřel. Ale jak se nechala kapela slyšet, ve studiu byl jeho duch tak jako tak přítomen.

Způsobů, jak k More přistupovat, je několik. Na rovinu si řekněme, že by bylo chybou čekat druhou Different Class a dychtivě při premiérovém poslechu hledat další Common People nebo Disco 2000. Ostatně už na desce This Is Hardcore z roku 1998, kterým Pulp navázali na zmíněný hitový trhák, dali jasně najevo, že je jim opakování úspěšných formulí cizí. This Is Hardcore byla nejspíš záměrně antihitová deska, k jejímuž docenění bylo třeba ochoty a trpělivosti.

Zneuctil Jacksona, zpíval čarodějům, teď povolal zpět kapelu Pulp

Vyplatí se rovněž k albu přistupovat bez přehnaných očekávání a také, což je poměrně důležité, vyčlenit si na jeho poslech klid. More totiž není od začátku do konce hitová „britpopová“ jízda, většina skladeb je ve volnějším tempu, často zarámovaná účelnými smyčcovými aranžemi. Charakteristický zvuk Pulp nicméně zůstal zachován, stejně jako typický Cockerův pěvecký styl, kdy mluvené, častěji spíše šeptané, sloky gradují do vyklenutých melodických refrénů.

Vlastně je skoro nemístné v případě Pulp hovořit o typickém britpopu, jak jej představovali zmínění Oasis nebo Blur. Kapela kolem osobitého zpěváka a vynikajícího textaře Jarvise Cockera nikdy nebyla kytarovkou a i na More je jejich hudba utkaná z mnoha různých vrstev. Starý soul, odlesky sedmdesátkového disca, šedesátkového flower popu, ovšem místo slunečného svitu vykoupeného ve večerním oparu sladkobolné melancholie – slyš skladbu Background Noise s rytmikou jak od dívčích pěveckých skupin ze stáje producenta Phila Spectora.

More

80 %

Pulp

V jedné z rychlejších písní Got To Have A Love zase kapela hraje s jakousi až bolestnou odevzdaností a Jarvis Cocker šponuje emoce v hlase na maximum. Svět kolem se pomalu bortí sám do sebe, ale tuhle písničku musíme ještě dohrát.

Jindy zase jako bychom slyšeli Nicka Cavea a jeho The Bad Seeds v období alba The Boatman’s Call, což se týká především druhé části alba a skladeb Partial Eclipse nebo The Hymn Of The North. V případě Pulp nejde o nic nového, „caveovsky“ kapela zněla už na This Is Hardcore.

Album More představuje důstojný, smysluplný a relevantní návrat na scénu. Pulp pochopitelně zestárli, stejně jako zestárlo jejich publikum. V bezmála šansonové poloze je Jarvis Cocker stejně důvěryhodný jako před lety, nadto když si do úst dokáže napsat nenucené slovní hříčky jako „I haven’t got an agenda/I haven’t even got a gender“.