Nebylo to poprvé: před 45 lety tuto Janáčkovu operu provedla Česká filharmonie v Rudolfinu pod taktovkou Václava Neumanna. Tehdy to ovšem bylo ve spojení s nahrávkou pro Supraphon a se špičkovými pěvci té doby – Magdalenou Hajóssyovou, Gabrielou Beňačkovou a Richardem Novákem.
Osobně si o něco víc cením Neumannova ještě staršího snímku, z roku 1957, s Hanou Böhmovou, Libuší Domanínskou, Rudolfem Asmusem a orchestrem Národního divadla. Je jakoby bezprostřednější, v deklamaci půvabných folklorismů preciznější, divadelnější, živější…
Současné trojí provedení v Rudolfinu se nezaznamenávalo – a i kdyby, upřímně řečeno, nevracela bych se k němu. Je pravda, že ruská sopranistka Jelena Callagova lišku zpívala porůznu ve světě a její pěvecký výkon ze středečního koncertu nutno ocenit za solidně naučenou češtinu. Samotného hlasu ale moc slyšet nebylo. Jenže i Janáček, jakkoli zpěvem imituje mluvu, by se měl umět rozezpívat, měl by znít. Ale tak tomu nebylo. A nelze to připsat na vrub hlasitě hrajícího orchestru.
Pěvkyně každopádně dokázala i na těch několika desítkách centimetrů čtverečních, jež měla k dispozici před orchestrem, chytrou lišku ztvárnit úspornými, leč výstižnými a přirozenými gesty. Tady se nejspíš projevila nejen jevištní zkušenost s rolí, ale i vrozené pohybově-herecké nadání.
Kateřina Kněžíková svého Lišáka hlasem jakoby zavalila téměř bez jakékoli deklamace, takže jemnosti jeho dvoření se Bystroušce zůstaly skryté. A Revírník Svatopluka Sema byl prostě tvrdý, poněkud ukřičený hajný, zatímco ve slovech i notách střídá přízemnost s rozšafností, lyričností ve vzpomínkách na své mládí i závěrečným patetickým okouzlením silou přírody. To uměl propojit zmíněný Rudolf Asmus…
Z dalších účinkujících utkvěli v paměti snad jen barytonista Jan Brückler coby pytlák Harašta a pár malých zpěváčků z Kühnova dětského sboru.
Co s divadlem na pódiu
Koncertní provedení vždy nastolí otázku, kolik divadelních prvků do něj vložit. V tištěném programu byl uveden i režisér Tomáš Ondřej Pilař s poznámkou „režijní spolupráce“. V čem asi spočívala? V práci na gestech určitě ne, s nimi si paní Callagova zjevně poradila sama, a ostatní nedělali vlastně vůbec nic, jenom přicházeli a odcházeli. O nějaký náznak divadla se zjevně nikdo nepokoušel.
S čímž souvisí ta nejpodstatnější otázka, totiž jestli natolik divadelní a kaleidoskopický kus, jakým jsou Příhody lišky Bystroušky, je vůbec vhodný pro koncertní uvedení – a tato otázka je o to naléhavější, když s daným kusem ani není spojena nahrávka. V této opeře se scény rychle střídají, je tu spousta postav, které mají třeba jen pár taktů, takže pěvci často vstali ze židle, pronesli těch několik slov a zase si sedli – někdy to působilo až komicky.
To hlavní a skoro jediné, co jsem si z večera odnesla, byl zvuk orchestru, který hrál operu po svém, jako jakousi jednolitou impresionistickou symfonii, epos o přírodě, zvukově sytý a barevný, ale citlivě provedený. Otázka je, jestli by v rámci nějakého programu nemohl zahrát suitu z této opery. Stoleté Bystroušce by tím za symfonické těleso pogratuloval sice méně honosně, ale dostatečně srdečně.
