Je rok 1979 a britský punk ve své autentické podobě je už dva roky definitivně mrtvý, pohlcený hlavním proudem, znormalizovaný a do značné míry okoukaný. Sex Pistols se dávno rozpadli a The Clash se nacházejí v bodě, kdy svou hudbu musí posunout dál, jinak dlouho nepřežijí. Přestože jsou jejich předchozí desky ceněné kritikou a kapela má stabilní pozici, její prodeje nijak slavné nejsou. Předchozí desky se ani nepodařilo vydat v USA.
Stojí před nahráváním svého třetího alba a nejsou na tom nijak zvlášť dobře. Ulicemi Británie se začíná ozývat zvuk 2tone ska v podání The Specials. Kapely, o níž se stará manažer Bernard Rhodes, kterého The Clash zrovna vykopli a který mimochodem kdysi představil Johnnyho Rottena Malcomu McLarrenovi... Jeho ztrátou The Clash přišli o spoustu věcí včetně zkušebny. Jejich současný tour manažer jim narychlo shání zadní část garáží v centru Londýna, které se honosně říká Vanilla Studios. Zašlá, úzká, ale docela čistá místnost v patře měří necelých třicet na deset metrů.
Od května do srpna tady začínají psát písničky a rychle nahrávat první dema. Kytarista Mick Jones nosí hudební nápady – zpěvák Joe Strummer píše texty. Většina songů vzniká během pár hodin jamováním, které kapela prokládá třeba partiemi fotbálku na nedalekém hřišti. Joe Strummer, Mick Jones, Paul Simonon a Topper Headon hází za hlavu hudební škatulky a hrají si s žánry – od punku, přes rock'n'roll, reggae, ska, jazz či blues. V nových písničkách je všechno. Ty tři měsíce se The Clash živí hlavně vaječnými sendviči s majonézou, které prodává kavárna za rohem.
"Cítili jsme, že musíme hrozně bojovat,“ vzpomínal na natáčení Joe Strummer v časopise Uncut. „Jako bychom klouzali dolů, padali ze svahu, a drželi se jen nehty. A nikde kolem nebyl nikdo, kdo by nám pomohl.“ Kapela se začíná potýkat s dluhy a podobně na tom vlastně je i celá Velká Británie. Vzrůstá nezaměstnanost, na ulicích čím dál častěji dochází k vyhroceným rasovým konfliktům. V takové atmosféře ve Vanilla Studios vzniká i titulní skladba alba London Calling, které záhy po vydání navždy vstoupí do historie rokenrolu. Své jméno dostává podle signálu, kterým se ohlašuje rozhlasové vysílání BBC World Service: Volá Londýn.
Gotická atmosféra
Natáčet se začíná hned v prvních dnech srpna 1979 ve studiích Wessex, jejichž atmosféra jenom podtrhuje náladu nahrávky, která se nakonec rozprostře přes stopáž dvou alb. Budova studií Wessex vznikla už v roce 1881 v londýnské čtvrti Highbury, původně jako kostel svatého Augustina, který byl dle tradic viktoriánské Anglie plný gotických prvků. Do podoby nahrávacího studia ho z kostelní haly přebudovali až v šedesátých letech dvacátého století a brzy ho do državy získal producent The Beatles George Martin.
The Clash jsou stále v područí nepříliš výhodné smlouvy se společností CBS, které se na začátku své kariéry upsali za sto tisíc liber. V době, kdy za sebou měli nějakých třicet koncertů, z nichž ani na jednom nehráli jako hlavní kapela, se to zdálo jako výborná nabídka. Už když společnost vybrala hned první singl proti vůli kapely, to začíná smrdět a Clash nahrávají o svých vztazích s vydavatelem song Complete Control. Mnohem později, když se Joe Strummer bude chtít ze smluv vyvázat, označí je slovem "peklo“.
Na CBS si přes značnou nevoli šéfů The Clash vymiňují důležitou věc: novou desku bude produkovat muž jménem Guy Stevens. Tedy chlap s hodně divnou pověstí. Guy Stevens byl blázen a alkoholik. The Clash se s ním poprvé potkali, když natáčeli své vůbec první demo, ještě před podpisem smlouvy. "Chvíli byl u nahrávání, ale pak ho něco rozčílilo,“ vzpomínal na první setkání kytarista Mick Jones. "Myslím, že ostatní zvukový inženýři to chtěli prostě jenom rychle nahrát, mít to z krku a odnést na firmu. Nevěděli, co si s Guyem počít, protože Guy ke každé skladbě přistupoval jako k hlavní.“
The Clash si na Stevense najednou vzpomínají, protože je přesně tím, koho teď potřebují. Tím, kdo určí směr, jakým se bude třetí deska kapely ubírat a jakou nabere dynamiku. Důvod je zřejmý: Guy Stevens významně ovlivnil celkovou podobu britské rockové hudby. V šedesátých letech to byl právě on, kdo kapelám jako The Who, Rolling Stones či The Small Faces představil beatovou hudbu a blues. Na jeho dýdžejských večírcích v klubu New Scene, se potkávali třeba členové Beatles s Ericem Claptonem a díky Stevensově záběru pronikali do americké r'n'b a soulové hudby.
Řadu coverů, které později zařadili do svého repertoáru, slyšely zmíněné kapely poprvé na nějaké Stevensově party. Kromě hudební produkce byl navíc tenhle vlasatý, vousatý a na pohled vůbec docela strašidelný chlap aktivní i jako promotér: jako první přivezl do Británie třeba Chucka Berryho. "Jestli je někdo odpovědný za kvalitu a oblibu desky London Calling, je to Guy Stevens,“ budou pozdějí říkat The Clash. A není sporu o tom, že tenhle chlapík, který zemře dva roky po natáčení své nejslavnější desky (v osmatřiceti letech) na předávkování lékařem předepsanými prášky na alkoholismus, byl pořádný pošuk.
Přichází destrukce
"Guy byl velice neobyčejný producent,“ potvrzuje to zvukový inženýr alba London Calling Bill Price. "Řídil se tím, že producentova práce spočívá v maximalizaci emocí a pocitů, které ze sebe umělci ve studiu vydávají.“ Jak něco takového vypadalo ve skutečnosti, odhalila výroční edice alba, která vyšla před pár lety spolu s několika videi ze studia, jež lze dnes snadno dohledat na youtube. A jsou to opravdu bizarní scény. Zatímco kapela nahrává, Guy Stevens třeba znenadání vezme žebřík u stěny nahrávací místnosti a mrští jím do prostoru. Nebo po členech kapely začne házet židle... "Říkal jsem jeho stylu přímá injekce. Provokoval umělce verbálně i fyzicky, strhnul ho na zem a praštil ho nebo něco podobného. To všechno, aby z něj dostal emoce,“ vzpomíná dál na divoké natáčení Bill Price. "S Joe Strummerem tahle metoda fungovala výborně.“ ´
Stevens je takový živel, že zastraší i šéfy nahrávací společnosti, se kterými se Clash při nahrávání opět dostávají do sporů. Zapomněli se jim totiž zmínit, že se rozhodli točit dvojdesku. To se hlavoun CBS Maurice Oberstein dozvídá, až když přijíždí svou luxusní limuzínou do studií Wessex, původně aby kapelu dokopal k dokončení a urychlenému odevzdání desky.
"Dopadlo to tak, že unavený a jako vždy plný emocí Guy Stevens si lehnul do výjezdu přímo pod kola Mauricovy limuzíny, aby nemohl odjet a ležel tam pořádně dlouho,“ popisuje dnes už humornou scénu Bill Price. Po hodinách neskutečných hádek a křičení, během nichž se zúčastněným naprosto nedaří najít shodu mezi ekonomickým a uměleckým pohledem, nakonec Stevensona "přímá injekce“ opět zafunguje. "Osobně jsem ho musel, když se s náma konečně přestal prát, odtáhnout společně s mým asistentem zpátky do studia. Myslím, že až tohle udělalo na Maurice velký dojem.“ Dohadům o ceně obalu a prodejních šancích je najednou konec. The Clash smí vydat dvojalbum.
Nervy, jenom nervy
Jenomže času na jeho nahrání už příliš nezbývá.The Clash mají už na září domluvené koncerty v New Yorku a následující krátké tour po Spojených státech. Přestože studio měli původně zamluvené vždy jen od pondělka do pátku, natáčí se sedm dní v týdnu, tempem osmnáct hodin denně. Kapela nakonec po značném vypětí odjíždí ze studia pouhé dvě hodiny před odletem letadla do New Yorku.
"Jak přistáli, tak jsem několikrát telefonoval s Joem a zbytkem kapely o tom, jak chtějí, abych to smíchal. Pamatuju si, že jsem se ptal, jestli je ok, aby Jimmy Jazz znělo jako nějaká živá nahrávka ze starého zakouřeného jazzového klubu,“ vzpomíná na závěrečné okamžiky nahrávání Bill Price. "Nakonec jsem to vlastně smíchal sám. Když jsem měl hotovo, odletěl jsem taky do New Yorku. Musím přiznat, že jsem byl pořádně nervózní. Potkal jsem se s kapelou těsně před jejich koncertem v Palladiu, přehrál jim v zákulisí svoje mixy... a naštěstí se jim líbily.“
The Clash dělají jenom pár změn, posílají desku na master a je to. Nejlepší album osmdesátých let podle časopisu Rolling Stone je hotové za pár týdnů. A v Británii může vyjít ještě v prosinci roku 1979. Pouhých deset dní před vánoci. Dvojalbum se prodává za cenu obyčejné desky a ještě ten měsíc je zlaté. Nejvýše se přitom doma dostává na devátou příčku prodejní hitparády, zatímco v takovém Švédsku je na dvojce a v Norsku čtvrté. Legendě The Clash to bude trvat ještě pár let po rozpadu kapely, než začne naplno fungovat.
Síla jako Elvis
Deska London Calling nevstoupí do historie jenom díky hudbě. Památným je i její obal, který dává dohromady sám Joe Strummer spolu s grafikem Rayem Lowrym. Inspirují se při tom úspěšným coverem debutového alba Elvise Presleyho, na němž je rozesmátý a rozezpívaný král rokenrolu uprostřed akce s kytarou v ruce. Stejným fontem a barvami vyvedený růžovozelený nápis na desce London Calling ale Joe s Rayem doplní fotkou od Pennie Smithové. Ta vzniká shodou okolností na stejném koncertě v New Yorku, před nímž kapela poprvé slyšela mix své nové desky. Snímek zachycuje Paula Simonona, jak v amoku mlátí svou baskytarou Fender Precious o podium. ´
Pennie Smithová přitom o takovém použití své fotky nechce ani slyšet. "Je moc neostrá,“ brání se Joe Strummerovi, který ji přemlouvá, že na obal desky je to perfektní. O třiadvacet let později britský časopis Q vyhlásí její snímek za nejlepší rockenrolovou fotografii všech dob. "Zachycuje základní rokenrolový moment – naprostou ztrátu kontroly,“ napíše časopis. Přes svou atmosféru a dotaženost ale právě nakonec obal svědčí o vypětí a rychlosti, se kterou nahrávka tak zásadní jako London Calling, vznikala. Není na něm totiž uveden závěrečný song a prozatím komerčně nejúspěšnější hit kapely, skladba Train In Vain, jíž Clash nahrávají ještě na poslední chvíli v listopadu a původně na desku ani neplánují zařadit.
Něco tak banálního nemohlo ale zastavit úspěch, který na nahrávku, jež vznikla pod tlakem během několika týdnů léta 1979, čeká. Oslavné recenze přináší veškerý dobový hudební tisk. Už od té doby se deska London Calling začíná objevovat ve všech seznamech a žebříčcích nejlepších nahrávek osmdesátých let / sedmdesátých let / rokenrolu / punku... zkrátka všeho. V roce 2007 je její vítězné tažení dovršeno uvedením do Síně slávy Grammy. To ovšem The Clash v roce 1979 ještě netuší. Jsou teprve na úsvitu nejslavnějších let, které si se svou kapelou mají užít. Do historie se ale zapsali právě teď.
Chemie The Clash
Joe Strummer
Vlastním jménem John Graham Mellor. Narodil se v turecké Ankaře do rodiny diplomata a celé dětství cestoval. Měl v sobě arménskou krev. Právě díky jeho textům se Clash proslavili coby nejvíce politická kapela své doby. Je spoluautorem titulní skladby London Calling, ve které Clash geniálně zkombinovali basovou reggae linku s punkovou kytarou a zpěvem. Po rozpadu Clash se Strummer dlouho vyvazoval s podepsaných smluv. V roce 1994 dokonce hrál největší hity kapely v pražském klubu Repre za doprovodu česko-americké kapely Dirty Pictures, později působil s kapelou Mescaleros. Zemřel 22. prosince 2002 na zástavu srdce.
Mick Jones
Kytarista a autor většiny písniček na London Calling. Se zbytkem The Clash ho seznámil manažer Bernie Rhodes. Jonesovi bylo jedenadvacet a už měl za sebou působení v glamové kapele The Deliquents a protopunkové London SS. Na London Calling také zpívá ve skladbě Lost In The Supermarket, jejíž text napsal Joe Strummer s představou, jak Jones vyrůstal ve sklepě společně se svou matkou a babičkou. Dnes je Jones známý jako producent (např. Libertines) a svým projektem Carbon/Silicon.
Paul Simonon
Největší fešák kapely. Na basu začal hrát, protože na kytaru mu to nešlo a hrál raději trsátkem, protože v prstech neměl takový důraz. Byl zodpovědný za vizuální styl kapely a vymyslel i název The Clash. Na album London Calling napsal a nazpíval hit Guns Of Brixton. Naposledy se výrazně angažoval v projektu Damona Albarna The Good, The Bad And The Queen.
Topper Headon
Jeden z nejlepších bubeníků punkrockové éry přezdívaný lidský automat. Vyrůstal na jazzové muzice a bubnováním se chtěl živit odjakživa. Ve skladbě Train In Vain na London Calling vymyslel nový beat, který se podle odborníků stal na dlouhou dobu jedním z určujících pro rockovou muziku. Později bohužel nezvládal svou závislost na heroinu a The Clash ho v roce 1982 vykopli. Topper Headon potom natočil sólové album Drumming Man – bubnující muž.
London Calling
Datum vydání: 14. 12. 1979
Nahráno: Srpen, září a listopad 79 ve Wessex Studios
Délka: 65:03
Label: CBS
Producent: Guy Stevens
