Sopranistka Pretty Yende a pianista Michele D’Elia na koncertě v Obecním domě

Sopranistka Pretty Yende a pianista Michele D’Elia na koncertě v Obecním domě | foto: Petr Dyrc

GLOSA: Když se pěvecká hvězda naplno rozzáří až v přídavcích

  • 0
Jihoafrická sopranistka Pretty Yende má za sebou příběh pohádkového vzestupu následujícího po vítězství v soutěži Plácida Dominga Operalia. Neměla by ale věřit, že už může zpívat všechno.

Soutěž Operalia vyhrála Pretty Yende roku 2011, o tři roky později poprvé zpívala v Praze. Vrátila se na jaře 2017, kdy předvedla árie s orchestrem.Teď vystoupila na komorním recitálu, který opět uspořádala agentura Nachtigall Artists. Umístění intimnějších koncertů, při nichž sólistu doprovází pouze klavírista, do Smetanovy síně Obecního domu je ovšem obecně vzato problematické, protože kontakt s publikem tu není tak přímý jako v Rudolfinu, aspoň co se přízemí týče.

A Yende dar komunikace má, to předvedla i minule. Nyní se tu  zastavila v rámci světového turné, mezi jehož zastávkami je i londýnská Barbican Hall či newyorská Carnegie Hall. Yende opět dokázala, jak ji baví podělit se o radost ze zpěvu s publikem – ale to neznamená, že může zpívat všechno. V renomované americké agentuře, která ji ve světě zastupuje, by jí někdo mohl vysvětlit, že německé romantiky by měla nechat na pokoji. Když totiž zpívá písně Roberta Schumanna, tak je to sice milé a jde to srdce, ale třebaže jí intuice napovídá, že píseň je křehčí útvar než árie, v tomto případě sama o sobě nestačí.

Takříkajíc prožít všechny německé souhlásky a naplnit slova obsahem je nad možnosti Pretty Yende. Ještě víc se to projevilo v písních Richarda Strausse, kde zpívat spontánně od srdce opravdu nestačí, protože to začne být nuda beze slov. A slavný čardáš Rosalindy z operety Netopýr od Johanna Strausse by navíc chtěl více nadhledu, jemné ironie, jde přece o galantní sice, ale šarádu. Vrozená bezprostřednost není vše.

Mnohem lépe se mladé zpěvačce povedly písně Gaetana Donizettiho, Paola Tostiho a také árie Lucie z Lammermooru z méně známé francouzské verze stejnojmenné opery. V těch vynikly hebký zvuk, příjemná barva a pohyblivost jejího hlasu. Ovšem ten pravý zážitek přišel až v přídavcích, kde hlas Pretty Yende i její osobnost doslova rozkvetly v árii Rosiny z Rossiniho Lazebníka sevillského. Tady bylo najednou všechno - technika, muzikalita, vtip, šarm, opravdovost. Mnohem lépe než vídeňskou operetu se jí na pódiu podařilo rozezpívat a rozehrát broadwayský hit I want to be a prima donna a další píseň od Donizettiho – Me voglio fa‘ na casa, v níž si zavtipkovala i s pianistou Michelem D’Eliou. A člověk se jen ptal sám sebe, proč v tomto duchu nesestavila celý program.