Od roku 1999 jezdí po světě těleso složené stejnou měrou z hudebníků pocházejících především z Izraele a arabských států, doplněné členy z několika dalších zemí, včetně Španělska, kde má základnu. Komplikovanou situaci na Blízkém a Středním východě sice vyřešit nedokáže, může však aspoň přispět k vzájemnému poznávání pomocí hudby. Možná donkichotská myšlenka, ale hodná respektu.
A svým způsobem funguje – to dokázal i čtvrteční zahajovací koncert festivalu, který byl součástí turné po několika evropských městech. Všude zněla právě Smetanova Má vlast. Spoluzakladatel tělesa Daniel Barenboim sice ze zdravotních důvodů musel odříct, koncerty převzal jeho žák, osmadvacetiletý Thomas Guggeis.
Čím výkon orchestru poměřovat? Určitě ne Českou filharmonií, ani některými světovými tělesy, jako byli před pár lety Vídeňští filharmonikové. Složení West-Eastern Divan Orchestra se průběžně obměňuje, hodně zastoupeny jsou mladší ročníky, tím může připomínat některá renomovaná mládežnická tělesa. Odpovídal tomu i celkový posluchačský dojem: V paměti zůstane nadšení a energie hudebníků, ale také pečlivost nastudování a čitelná, ladná gesta Thomase Guggeise, jenž – na rozdíl od Barenboima – Mou vlast dosud nedirigoval.
Hlavní námitka by mohla být, že z hlediska čistě hudebního výrazu i technické dokonalosti to nebylo nadprůměrné provedení. Že dosáhnout vlastní jedinečnosti, dynamických proměn se tolik nedařilo, že některé dramatické vrcholy nevyzněly, že hutný zvuk prostě zůstával jakoby nerozpracovaný a že všechny části Mé vlasti dopadly trochu jako jednotvárná zvuková exhibice. To však byl problém i některých jiných orchestrů, jež v minulosti Pražské jaro zahajovaly. A na rozdíl od nich West-Eastern Divan Orchestra existuje ne proto, aby soupeřil se světovou špičkou v přednesových kouzlech, ale aby symbolizoval porozumění a vzájemné naslouchání.
A to, že si izraelští, arabští i další hudebníci na popud Daniela Barenboima povídají nad Smetanovou Mou vlastí, lze brát jako čest pro českou hudbu.
