Stát Izrael vznikl 14. května
Rozměrné dílo, v němž má významnou roli recitátor, je jakýmsi dialogem člověka s bohem, přihlášením se k víře a síle, kterou přináší. Existuje v několika verzích, respektive s různými texty, jež pocházejí jak od samotného Bernsteina, tak i dalších lidí (v Praze ho roku 2012 uvedla Česká filharmonie v úpravě izraelského právníka Samuela Pisara). Na Pražském jaru nyní publikum slyšelo Bernsteinovu podobu z roku 1977 v českém překladu Ivana Vomáčky. Orchestr podal kvalitní výkon, stejně tak Pražský filharmonický sbor a chlapecký sbor Pueri Gaudentes, sólového pěveckého partu se zhostila Pavla Vykopalová.
Hlavní otázka, kterou si šlo položit, se spíš týká samotného díla. Bernstein dělal vše pro to, aby byl uznáván i jako autor „vážné“ hudby, ale tyto skladby, včetně symfonie Kadiš, jakoby člověk oceňoval spíš hlavou než srdcem. V prvé řadě za obrovskou snahu, za vložené úsilí i zvolenou tematiku, méně už za výjimečně invenční zpracování. Jakoby múzy, které autorovi West Side Story dodávaly záviděníhodnou inspiraci při psaní „lehčí“ hudby, odletěly vždycky, když se od ní odklonil.
Asi to není nejvhodnější srovnání, ale ten večer se nabídlo: Na úvod totiž zazněla kantáta Ten, který přežil Varšavu od Arnolda Schönberga, děsivá výpověď účastníka povstání ve varšavského ghettu. I v ní je mluvený part a na podstatně kratším prostoru se toho odehraje hudebně i myšlenkově mnohem víc než v dlouhé Bernsteinově symfonii. A třebaže jde o atonální skladbu, posluchače zasáhne bezprostředně. V obou skladbách vystoupil jako vypravěč herec Vladimír Polívka, který se snažil vyvážit patos a civilnost, ale ne vždy mu bylo rozumět. Možná to souviselo s nastavením mikroportu, každopádně dost souhlásek padalo kamsi do ztracena.
Jisté vydechnutí mezi Schönbergem a Bernsteinem nabídl Houslový koncert Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, slavný virtuosní a melodický kus, tentokrát vybraný jako připomínka skladatelových židovských kořenů. Julian Rachlin ho hrál jemně až zdrženlivě, snad až příliš, možná s ohledem na celkový charakter večera. I s orchestrálním doprovodem to nebylo provedení, jež by vstoupilo do dějin pražského hudebního života. Jako přídavek Rachlin zvolil část Sonáty č. 3 od Eugena Ysaÿe, v níž se teprve naplno projevil jako virtuos.
Ital na Severu
Následující večer v Obecním domě patřil jednomu z nejlepších orchestrů světa. Holandský Royal Concertgebouw Orchestra přijel i se svým italským šéfem Danielem Gattim. Do úvodní předehry k opeře Euryantha od Carla Marii von Webera navíc přizval tři desítky studentů Pražské konzervatoře. Ti se tak zapojili do projektu Side by Side, s nímž holandský orchestr objíždí evropské země a umožňuje mladým hudebníkům nasát něco z atmosféry „velkého“ koncertního světa. Mladí čeští hráči na smyčcové i dechové nástroje, připraveni dirigentkou Miriam Němcovou, vpluli do provedení zcela přirozeně a romantické kouzlo skladby i díky nim účinkovalo spolehlivě.
V Royal Concertgebouw Orchestra sedí hudebníci z 25 zemí, mezi nimi i jeden Čech, violista Vilém Kijonka. Dnes to není nic neobvyklého, i tento mnohonárodnostní orchestr je perfektně sladěný do výjimečného zvuku. A pakliže předchozí den koncert se sólistou dopadl spíš všedně, interpretace Prokofjevova Klavírního koncertu č. 3 byla sváteční.
Nejen kvůli orchestru, ale především kvůli 27letému ruskému pianistovi Daniilu Trifonovovi. Skladbu, v níž se mísí různé styly a výrazové polohy, lyrika s grotesknem, ruský folklór s jazzem, a která vyžaduje i značnou fyzickou sílu, zahrál s dechberoucí oduševnělostí, hravostí i energií. Pro Trifonova obtíže neexistují, jeho úhoz má bezpočet podob a všechna úskalí zdolává s nenuceností, téměř slyšitelnou radostí a zpěvností.
Takový zážitek už nemohla překonat snad ani Symfonie č. 1 Gustava Mahlera, jakkoli dirigent Gatti jasně ukázal, proč patří ke světové špičce. Podobně jako někteří jiní Italové i on ke své vnitřní energii, výbušnosti a kreativitě dokázal zjevně připojit - řekněme - severskou disciplínu. To pak Mahler v jednom tahu zpívá pěkně zlehka a doširoka i v nejburácivějších fortissimech bez jediného tvrdšího tónu.
