Pražské jaro o sobě dává vědět nejen na jaře, ale i na podzim v podobě Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, a také o adventu. Čtvrteční večer byl společensky nablýskaný – konal se ve Španělském sále Pražského hradu za účasti prezidenta Petra Pavla s manželkou.
Z posluchačského hlediska ovšem Španělský sál patří k nejproblematičtějším, zvlášť při umístění hlediště „na délku“. Také tentokrát, konkrétně z 16. řady, nebyl poslech ideální. Nicméně pořád ještě šlo užít si kvalitu orchestru.
Chamber Orchestra of Europe, založený roku 1981, je těleso složené z předních hráčů evropských orchestrů. Není spojeno s konkrétním sálem, ani nemá šéfdirigenta – schází se na určité programy, které s nimi připravují špičkoví dirigenti. Patří k nim i Kanaďan Yannick Nézet-Séguin, od roku 2018 hudební ředitel newyorské Metropolitní opery. Se souborem nyní nastudoval program výlučně z děl Johannesa Brahmse a v rámci turné se zastavili i v Praze.
Jímavý Brahms
Tohoto skladatele by člověk teoreticky nemusel považovat za „tahouna“ celého večera, někomu může dokonce jeho rukopis připadat spíš jako akademická rozprava o hudbě než jako vyjádření a sdílení emocí. Přesto je Nézet-Séguin vytáhl na povrch.
Začal zhruba čtvrthodinovou Tragickou předehrou, u níž ovšem přízvisko „tragická“ neznamená konkrétní děsivý příběh. Spousta se toho odehrává v jemné skladatelské práci vytvářející dojem jakéhosi neklidu, zamyšlenosti. Orchestr vše vytvaroval velmi pěkně, plasticky co do tempa i dynamiky.
Následoval Dvojkoncert pro housle, violoncello a orchestr, v němž se k orchestru připojili německá houslistka Veronika Eberle a francouzský cellista Jean-Guihen Queyras. Toto dílo může zapůsobit jako symfonie s dvěma vůdčími hlasy, ale také jako dialog dvou zpívajících hlasů s rovnocenným doprovodem, což byl spíš tento případ. Oba sólisté zaujali pěkným tónem, celkovou kultivovaností a souhrou s ostatními hudebníky. Nádherně zpěvně vyšla prostřední pomalá věta.
Po pauze pak zazněla Brahmsova Symfonie č. 1, známá hlavně díky reminiscencím na slavnou melodii z Beethovenovy Deváté symfonie. Nézet-Séguin, možná i díky své praxi operního dirigenta, vyhmátl vše jímavé, melodické a dramatické, co se v díle dá najít. Riziko, že to bude jen na vnější zvukový efekt, se naštěstí nenaplnilo, také díky menšímu obsazení, skvělým výkonům členů orchestru v sólových pasážích a vůbec perfektnímu a ukázněnému muzicírování tělesa.
Celý večer byl koncipován především jako poděkování partnerům a mecenášům festivalu za jejich přízeň. Umělecký lesk však za tím společenským nezaostával.
