Kanadská všeumělkyně Barbara Hanniganová měla letos na Pražském jaru čtyři programy. Pro mne osobně z nich nepopiratelný tvůrčí vklad měl projekt se smyčcovým kvartetem Belcea, do nemalé míry i večer s pianistou Bertrandem Chamayouem. Mohla se tu projevit jako citlivá prezentátorka méně obvyklého a soudobého repertoáru. Její pojetí Poulenkova Lidského hlasu ve třetím koncertu bylo sporné, ale nápad to byl a provedení zaslouží respekt.
Čtvrtý a poslední večer (2. června v Rudolfinu) však pro mne byl už nadbytečný. Hanniganová se představila jako dirigentka České filharmonie, ale spíš předváděla vizuálně ladný doprovod hudby, než skutečnou práci s hudebníky. Koneckonců skladby, které vybrala - Nezodpovězená otázka Charlese Ivese, Symfonie č. 45 “Na odchodnou“ od Josepha Haydna, Zjasněná noc od Arnolda Schönberga - vyžadují od hudebníků hlavně komorní cítění a intenzivní vzájemnou komunikaci.
A pokud tam je dirigent, měl by se třeba u Haydnovy symfonie pokusit od počátku zeštíhlit a pročistit zvuk; nakonec se tak stalo samovolně až ve chvíli, kdy nastala tradičně nejočekávanější chvíle této vtipné skladby, neboli kdy jednotliví hudebníci postupně začali odcházet…
Suita z Gershwinova muzikálu Girl Crazy bude přirozeně ve většině interpretací plná lesku. Hudebníci si zazpívali spolu s Hanniganovou, jejíž hlas byl sice dozvučen, ale přesto se v orchestru ztrácel. Nemyslím, že by svým zpěvem konkurovala skutečným muzikálovým hvězdám. Pozvat Barbaru Hanniganovou na Pražské jaro dává smysl, ale preferovala bych uvážlivější dramaturgii místo snahy o efekt na „první dobrou“, jakým je zpívající „girl crazy“ dirigentka.
Cesta zvukovou katedrálou
Co je práce dirigenta, ukázali na prahu posledního týdne Tomáš Hanus a především Daniele Gatti. Hanus vedl (31. května v Obecním domě) Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, jedno z berlínských těles, které je ovšem ve stínu těch slavnějších - Berlínských filharmoniků a Staatskapelle Berlin. Možná nemá tak charakteristický zvuk, ale hraje výborně, v paměti utkvěly třeba temné smyčce.
Sólistou Šostakovičova Koncertu pro cello č. 1 byl Japonec Yuya Mizuno, vítěz loňské pražskojarní soutěže. I v této skladbě je to vlastně Šostakovič, jak ho známe z jeho symfonií - skutečné myšlenky a silné emoce nemůže v totalitě vyjádřit přímo, pomáhá si tedy groteskou a ironií. Mizuno hrál pěkným, vytříbeným tónem, na ježatého Šostakoviče možná až příliš. O to lépe vyzněl bachovský přídavek.
Brucknerovy rozměrné symfonie působí často jako nekončící příval mohutného zvuku, však se jim také někdy říká zvuková katedrála. Nemají konkrétní obsah, ta s číslem šest ale bývá popisována jako kontrast světla a tmy, přičemž světlo, u Brucknera vycházející z religiozity, vítězí.
Řekněme, že v podání Berlíňanů a Hanuse se v mohutné katedrále daly rozeznat její stavební prvky. Bruckner nepůsobil nijak přehlceně, vyzněl přímočaře a srozumitelně. Jako přídavek orchestr zahrál úplně poslední Dvořákův Slovanský tanec, tedy číslo 8 z druhé řady, což bylo sympatické gesto.
Nikoli útok, ale duchovno
Byl to koncert hodný festivalu, nicméně jeho vrcholem se - kromě vystoupení Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu v prvním týdnu - stalo (4. června v Obecním domě) závěrečné Verdiho Requiem. Lákavá, leč náročná skladba, u níž je velké riziko, že bude provedena se škrtícími se zpěváky a vypočítána na zvukový efekt - hlavně, když se v Dies irae zaútočí na posluchače údery do tympánů. Bum bum...
Ale to, co předvedl Daniele Gatti se Staatskapelle Dresden, vídeňským sborem a kvartetem sólistů, jakoby skladbu očistilo. Gatti patří k nejvýznamnějším dirigentům současnosti, navíc jako Ital má očividně pro Verdiho cit a ví, že jeho hudba je mnohotvárnější a komplikovanější, než by se mohlo zdát.
O Requiem se říká, že je to další Verdiho opera, ale platí to jen částečně, v melodické invenci a dramatické hutnosti. Gatti naopak dokázal, že je to duchovní skladba. Orchestr i sbor vedl doslova takt po taktu - toto nebyla ilustrace, tady se pracovalo, hudebníci reagovali na všechny pohyby, změny dynamiky i tempa.
Gatti přitom celý aparát držel na uzdě, v hudbě se neustále něco dělo, ale nepřerůstalo to do povrchní okázalosti. A když už došlo na efekty - jako ono zmíněné „bum bum“ nebo trubky umístěné na balkónech - byla to prostě součást duchovního dramatu, nikoli útok na posluchače.
K celkovému účinku, který byl velice niterný, dodal proslulý saský orchestr svůj nádherně měkký, kultivovaný zvuk, člověk krásně slyšel všechny nástroje. Co se týče sboru, jímž byl Vídeňský pěvecký spolek, je třeba zdůraznit, že jde o renomovaný, leč amatérský sbor! Založen byl roku 1858 a nesmí být zaměňován s profesionálním sborem Vídeňské státní opery, jenž taktéž vyvíjí koncertní činnost.
Vídeňský pěvecký spolek ve Smetanově síni Obecního domu možná nedosahoval té zvukové opulentnosti, jaká se během festivalu dala slyšet od Pražského filharmonického sboru, ale vyrovnal to deklamací a přednesem. Gatti s ním part doslova procházel slovo po slovu a na každé kladl důraz. I to přispělo ke spirituálnímu vyznění.
Plnění nelidského úkolu
Sehnat dnes kvartet špičkových sólistů s velkými hlasy do Verdiho Requiem je úkol téměř nadlidský (ne-li nelidský) - zvlášť když člověk má v uších interpretace z minulosti. Například tu, kterou má v nabídce Česká televize, a jíž roku 1967 stvořil vlastní kritéria dirigent Herbert von Karajan s Lucianem Pavarottim, Leontyne Price, Fiorenzou Cossotto a Nikolajem Gjaurovem.
U Gattiho byly každopádně všechny čtyři hlasy barevně sladěné, i typově - nebyly to vyloženě vyklenuté „bouráky“, jejichž zvuk likviduje zařízení sálu, spíš lyričtější hlasy. V tomto konkrétním díle nicméně schopné vyzpívat dramatické přesahy, aniž by si (aspoň slyšitelně a rušivě) působily násilí. Všichni sólisté byli navíc slyšet (jmenovitě do 17. řady).
Připomeňme, že sopránový part zpívala Verdimu při prvním provedení česká pěvkyně Teresa Stolzová. Italská sopranistka Eleonora Buratto se svým sice ne dramaticky vznosným, ale dostatečně nosným a sytým hlasem zacházela uvážlivě, nepřepínala, takže hlas neztrácel barvu a měla sílu i pro dynamické odstíny. Lotyšská mezzosopranistka Elina Garanča s ní „ladila“ vyrovnaným a znělým hlasem působivým nejen ve hloubkách.
Francouzský tenorista Benjamin Bernheim zazpíval s barevným leskem slavnou „árii“ Ingemisco, ale dokázal i krásně ztišit hlas do niterné jemnosti. A měkký kultivovaný bas Itala Riccardo Zanellata možná nebyl temný a „hromující“ Gjaurov, ale i on svým typem a přednesem zapadal do meditativního soustředěného pojetí.
Byl to důstojný závěr Pražského jara, ale i opětné potvrzení zkušenosti, že zvuk takovýchto děl s velkým provozovacím aparátem není Smetanova síň Obecního domu schopna pojmout, respektive nemůže takový zvuk rozeznít do prostoru v celé jeho kvalitě. Není toho schopna ani Dvořákova síň Rudolfina. Snad toho bude schopna Vltavská filharmonie.
